Už podle názvu tušíte, že to není nic příjemného, ale o co tedy vlastně jde.
Panická porucha je psychické onemocnění, které vás dokáže pěkně potrápit. Může mít konkrétní spouštěč, ale klidně se objeví náhle. Ale co jsem tak pročítala různá fóra a facebookové stránky věnované tomuto tématu, nejčastější příčinou je přemíra stresu. Někteří panikáři říkají: "Pokud se cítíte být unavení, nebo pod velkým tlakem, zastavte... nebo se vám může stát, že vás zastaví panika."
Jak takový panický stav probíhá? U každého to bývá různé... většinou to je několik příznaků paniky dohromady. Nechci vám tady popisovat odborný lékařský výklad, tak vám napíšu, jak to probíhalo u mně.
Psal se rok 2008 a já se právě rozešla s přítelem...
Ono to vlastně bylo trochu komplikovanější. Můj první vztah trval dva a půl roku. Byla to krásná první láska, na kterou budu vždycky vzpomínat, ale rozhodně bych neřekla, že vztah s oním dotyčným byl zrovna harmonický. Hádali jsme se opravdu často a už to mi na psychice nepřidávalo. Ale to jsem měla pořád dost sil. Byly doby, kdy jsem spala čtyři hodiny denně, přes den snědla jen něco málo, abych neomdlela, a užívala si s mým klukem a kamarády. Druhý den jsem šla do školy. Každopádně to nebyl nejzdravější životní styl, který mě předurčoval k tomu, aby si ode mě vybral svou daň... Ale to ještě chvíli trvalo. Po sérii rozchodů a znovuobnovení vztahu s mým prvním přítelem jsem potkala jiného kluka. Bylo mi s ním hezky... V té době jsme se zmiňovaným prvním klukem nebyli tak úplně spolu... neřekli jsme si, že se rozcházíme, ale ani že jsme spolu. Byla to moje volba, protože to prostě nefungovalo. Vídali jsme se ale dál s tím, že uvidíme, jak to bude fungovat... Bohužel, ten druhý kluk mě prostě začal zajímat víc. Byla jsem ještě mladá, konkrétně mi v té době bylo 19 let a neměla jsem skoro žádné zkušenosti. Když jsem k tomu přidala ještě to, že s mým prvním to prostě nefunguje, rozchod byl nasnadě. Nebudu se tu rozepisovat o tom, že jsem to neudělala zrovna hezky. Prostě jsme se vídali míň a míň, až jsem skoro všechen čas trávila u toho druhého. Pak zkrátka přišel rozchod a já začala nový vztah s tím okouzlujícím "cizincem". Ano, záměrně říkám cizincem, protože jsem toho kluka neznala ani týden a zahodila jsem kvůli němu dva roky života a skočila do toho vztahu po hlavě. Dnes si samozřejmě říkám, jak jsem byla hloupá a naivní. Já si totiž k tomu ještě myslela, že nám to vydrží navěky - a to byl ještě o dva roky mladší než já. No... asi se nebudu rozepisovat o tom, jak ten vztah probíhal. Ale proběhl velmi rychle. Byli jsme spolu měsíc... ale za ten měsíc se toho stalo tolik, že jsem z toho byla fyzicky a psychicky úplně vyčerpaná. Rozchod jsem sice oplakala... ale ten mě nebolel tolik jako skutečnost, jak jsem se chovala k mému bývalému příteli a jak moc jsem mu způsobem rozchodu ublížila. V tu chvíli jsem si uvědomila, jaká to byla hloupost. Dnes už to tak samozřejmě nevidím, protože jsme každý byl úplně jiný a on je jistě šťastnější beze mě. Ale v té chvíli jsem to vnímala jako obrovskou životní prohru. Zkrátka jsem zažila románek a přišla o velkou lásku. Nemohla jsem si to odpustit. K tomu jsem ještě samozřejmě přišla o naše společné kamarády, takže jsem se nakonec ocitla úplně sama. I když... nakonec ne tak docela. :) Jeden z kamarádů, se kterým jsem si vlastně rozuměla nejméně, celou situaci bral s rezervou a moje chování neodsoudil. Ten mi v následujících dnech, a pak i letech byl velkou oporou...
Problémy ve škole
Už když jsem zmínila svůj tehdejší životní styl, asi vám došlo, že škole jsem asi moc nedávala. No... opravdu ne. Rozchod s oběma kluky přišel koncem školního roku a já na řešení průserů - ano, doslova průserů, až tam jsem to nechala zajít - neměla prostě čas. Zbývalo mi zhruba čtrnáct dní, abych školu doklepala aspoň se čtyřkama. Neříkám, že ze všech předmětů. To ne... ale každopádně mi to dávalo zabrat. Takže jsem byla v psychickém i fyzickém stresu, abych všechno stihla. Učila jsem se dlouho do noci na různá přezkoušení. Zmiňovaný kamarád se mi snažil pomoct ze všech sil a snažil se mi být oporou. I když v té době jsem ji neuměla tak dobře přijímat, protože ze všech kamarádů mi byl nejméně blízký...
První záchvat paniky
Měla jsem pár hodin na to, abych se naučila látku za celé pololetí ke zkoušení na další den. Kamarád se to do mě snažil doslova nalít, abych aspoň něco věděla. Byla to nenáviděná filozofie v občanské výchově. Dokonce jsem byla tak vyčerpaná, že už jsem jen seděla, zírala a kamarád mi četl poznámky, abych si aspoň něco zapamatovala. Na písmenka už jsem totiž skoro neviděla.
Pokládal mi kontrolní otázku, aby věděl, jestli si aspoň něco pamatuju, když se mi najednou udělalo černo před očima. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Vstala jsem z postele a začala se zmateně zmítat po pokoji... Říkala jsem, že mi je zle... došla jsem si pro vodu. Napila jsem se, ale začaly se mi šíleně třást ruce a najednou i nohy. Vrátila jsem se za kamarádem do pokoje, že mi je zle... Ptal se, co má dělat, co mi je a já jen řekla, že nevím, že tak mi ještě nikdy nebylo. Rozbušilo se mi srdce a nemohla jsem popadnout dech. Strach z toho, že mám snad infarkt vše ještě umocňoval. Poprosila jsem kamaráda, aby mě vzal ven na vzduch. To už jsem sotva šla... nemohla jsem se vůbec uklidnit, snažila jsem se aspoň ustálit dýchání. Kamarád mě vzal k sobě do auta a vzal mě na moje oblíbené místo, že by to snad mohlo pomoct. Na pražský Strahov. Cestou mi začalo být trochu líp, ale pořád jsem nemohla dostat z hlavy, co že se mi to stalo. Na Strahově mě kamarád uklidňoval, že to nic není... že jsem prostě jen přetažená, ale já se vůbec necítila dobře. Byla jsem vyčerpaná a ve strachu, že se tenhle stav vrátí... a vrátil... vlastně se vracel další půl rok...
Druhý den do školy?
Jak už jsem zmínila, druhý den jsem měla dorazit do školy na přezkoušení z filozofie. Jenže ráno jsem byla tak unavená a vystresovaná z toho, co se mi stalo, že jsem nemohla ani vstát z postele. Věděla jsem, že bych do té školy měla jít, ale nešlo to. Prostě jsem nemohla. Neměla jsem na to fyzické ani psychické síly. V té době jsem byla navzdory všemu ještě docela optimistická a říkala si, že se prostě jen vyspím, druhý den půjdu do školy a domluvím si s profesorkou jiný termín. I kdyby mě měla přezkoušet v kabinetu, profesoři jsou přece chápaví...
Jenže... bohužel. Vůbec žádná úleva se nedostavila. Naopak mě moje vyčerpané tělo nenechalo vyspat. Byla jsem ve stavu mezi bděním a spánkem, vždycky, když jsem usínala, mnou projela stresová vlna a opakoval se stav z předchozího večera. Bušení srdce, popadání dechu, tentokrát třes celého těla, následná únava. Asi si dokážete představit, že být unavený, ale nemoci usnout, je opravdu velmi nepříjemné. Moje tělo prostě rezignovalo. Chovala jsem se k němu bez úcty a teď mi to vracelo se vší parádou.
Paniku živí strach
Jedna z věcí, která je na panice nejnepříjemnější, je strach z očekávání. Místo toho, abych se postupně dávala dohromady, jsem dokázala myslet jen na to, že se opět dostaví ta stresová vlna, co mi spustí ty další zmiňované reakce mého těla. Proležela jsem asi týden, pak jsem se musela sebrat a do školy dojít aspoň na to přezkoušení. Rozhodně mi nebylo dobře, ale potřebovala jsem mít aspoň klidné prázdniny na boj s těmito stavy, a tak jsem potřebovala ukončit klasifikaci. No... zkoušení dopadlo naprosto katastrofálně a napíšu to tak, jak to je - dopadlo tak hrozně, že mi profesorka dala čtyřku z milosti, aby mě nemusela vidět u reparátu. :) Jo, tak hrozný to bylo... možná vám časem napíšu i teď už vtipnou historku z toho zkoušení, ale tu si zatím nechám pro sebe. Každopádně... měla jsem splněno. Bylo mi jedno jak, bylo mi jedno, že budu mít na vysvědčení dvě čtyřky... druhá byla, tuším, z matiky. Prostě bylo jisté, že ročník opakovat nebudu, a to mi stačilo.
Po vyučování, které jsem vyloženě přetrpěla, na mě čekal kamarád, a odvezl mě domů. S chozením do školy už jsem se ani neobtěžovala. Vlastně až do vysvědčení jsem se tam neobjevila, znáte ten hluchý měsíc, červen, kdy se vlastně nic neděje, ale pořád tam musíte chodit. Prostě jsem se na to vykašlala. V den vysvědčení jsem tam jela s brekem. Nechtělo se mi tam, ale nedalo se nic dělat. Měla jsem samozřejmě spoustu zameškaných hodin, ale to mě netrápilo. Vzala jsem si ten cár papíru a opět se vrátila do mého pekla. Během dne se pořád opakovaly ty samé stavy. Nakonec jsem ztratila veškerý svůj optimismus a zůstala jen ležet... Kamarád to se mnou měl opravdu těžké... on už chodil do práce a já mu volala každou půl hodinu, jestli přijede za mnou, že to doma prostě nevydržím. Celý den jsem proležela v posteli s očima přilepenýma na stropě v očekávání, kdy mě ta mrcha panika zase sejme. Tenkrát jsem ale nevěděla, že to je panika. Protože se přidaly i bolesti, nebo spíš tlaky do hlavy, říkala jsem si, že to, co se mi děje, musí být nádor. Tím jsem vystresovala ještě víc. Rodiče na mě byli naštvaní... nebyla jsem schopná vůbec nic. Jen ležet. Někdy jsem ani nechtěla zvedat telefon, protože bych jen poslouchala vyčítavé řeči babičky s dědou a mámy. Nikdo nevěděl, co se se mnou děje... Protože fyzicky mi až na vyčerpání vlastně nic nebylo...
Kamarádka z dětství
Vždycky, když mamka přišla domů, byla na mě naštvaná hned po příchodu. I když jsem byla celé dny doma, nebyla jsem schopná ani umýt nádobí, ani se najíst. Takže se o mě musela starat jak o malé dítě. Tenkrát ještě nechápala, co se se mnou děje. Ale řekla mi, že takhle to už dál nejde, že půjdeme k doktorce. Souhlasila jsem.
V Den D jsem snědla rohlík, který jsem následně hned vyzvracela a máma se mnou jela k mojí dětské doktorce. Dospěláckou jsem ještě v místě bydliště neměla zařízenou. Jeli jsme MHD přes celou Prahu... vlastně se divím, že jsem to tenkrát zvládla... proč, to vám napíšu později. Doktorka mě přijala, nebyla zrovna příjemná, ale tenkrát mi to bylo jedno. Udělala standardní vyšetření, na nic nepřišla a předepsala mi formulář na odběry krve. Cestu jsem tedy musela absolvovat ještě jednou. Ani odběry neukázaly nic neobvyklého, fyzicky jsem prostě byla zdravá jako řípa. Okolí ode mě tedy logicky očekávalo, že budu fungovat. Na jednu stranu jsem se uklidnila, že mi není nic vážného, na tu druhou jsem ale pořád měla ty úzkosti. Takže z mé strany se nic nezměnilo. Jen jsem ležela v posteli, za den se mi podařilo naspat tak dvě až čtyři hodiny. Během toho jsem se ještě probouzela s tím, že zapomínám dýchat. Po každém takovémto probuzení následovalo bušení srdce a opět ten neklid. Ráno jsem do sebe soukala hodinu jeden rohlík, abych si připravila žaludek aspoň na nějaké jídlo. Nic moc jsem toho nesnesla, většinou nějakou rýži a to ne moc. Takže tělu jsem zrovna nepomáhala. No a zase jen ležení v posteli a očekávání té mrchy paniky.
Jednoho dne přišla mamka domů a řekla, že má pro mě řešení. Psychiatra. Když mi to řekla, krve by se ve mně nedořezal. Strčí mě do léčebny. Mamka mě uklidnila, že ne, že mě vezme k ambulantní lékařce, kterou jí doporučila kolegyně z práce. Ta kolegyně byla mamka mé kamarádky z dětství, která prý teď prožívá něco až podezřele podobného a prý na to dostala nějaké prášky a už je jí lépe. Tak jsem řekla, že to beru, že už takhle dál prostě nevydržím. Mamka mě objednala, ale lékařka měla bohužel termín až za další měsíc. Takže další měsíc utrpení...
Rezignované tělo, rezignovaná duše
Ano, ten další měsíc byl naprosto příšerný. Můj zdravotní stav se vůbec nelepšil. Všechno se mi zdálo tak absurdní, ale nemohla jsem tomu poručit. Prostě už jsem se bála i dýchat, bála jsem se otočit, kouknout do časopisu, pustit si film. Všechno vyvolávalo tu onu stresovou reakci. Nevěděla jsem, co mám dělat, a jen tak přežívala. Den za dnem, pořád to samé. Kamarád ze mě byl totálně vyčerpaný, dokonce kvůli tomu zhubnul. Nevěděl, jak mi pomoct. Vlastně jsem byla překvapená, jak moc hodný člověk to je. Nikdy jsem nedocenila jeho přátelství a teď, když mi bylo nejhůř, dělal všechno, co jsem si zrovna vymyslela, aby mě potěšil. A nebylo to jednoduché. Celý den jsem čekala jen na něj... on jediný na mě nevyvíjel tlak a nebyl naštvaný. Jen s ním se mi aspoň trochu ulevilo. Vymyslela jsem si, že chci pustit nějaký film, že to mi určitě pomůže. On film sehnal, ale jak ho pustil, udělalo se mi zle. Tak ho zase vypnul. Pak jsem řekla, že mi pomůže, když mě vezme na projížďku autem... jenže kdykoliv zastavil, už jsem zase nemohla dýchat. Projížděl hektolitry benzínu, aby mi bylo líp. Kamarád, se kterým jsem si nikdy dřív nerozuměla. On byl ta moje jiskra naděje. On byl ten, který mě udržel při životě až do doby, kdy jsem konečně mohla navštívit psychiatričku.
Asi si říkáte, proč jsem nenavštívila nějaké krizové centrum Totiž, tenkrát nic takového nikoho nenapadlo. Mamka ani neplatila internet a kamarád taky nevěděl, že něco takového vůbec existuje. Kdybych to tenkrát věděla, nemusela jsem se trápit tak dlouho.
Jsem pako :)
Ne, nedostala jsem papíry na hlavu, nebojte. Jen to beru s humorem. Návštěva psychiatričky mi pomohla. Vůbec ne, kvůli práškům, které mi předepsala. Kvůli tomu, že mi řekla, co se se mnou děje. To mi poskytlo obrovskou úlevu a chuť do života.
Jak už jsem zmínila, lékařka mi diagnostikovala panickou poruchu. Bohužel, k té se velmi často přidá i agorafobie, která se mi nevyhnula, a deprese. To, že mám i obsedantně - kompulzivní poruchu, to už jsem nějak tušila po zhlédnutí filmu "Lepší už to nebude"... mám ji asi od svých osmi let. Teď to bylo všechno oficiální. Asi si říkáte, že to není žádná výhra, ale já byla fakt ráda, že jsem "jen" psychicky nemocná. Že poruchy, které mám, jsou jedny z nejběžnějších a nejlépe léčitelných. Jednou a snad i brzy, budu zase v pohodě. Budu to zase já. :)
Dodatek:
- agorafobie je strach z otevřených prostranství nebo z míst, ze kterých není snadného úniku, tedy MHD, výtahy, obchody, kina, restaurace, fronty atd... vzniká právě ze strachu z očekávání panického záchvatu... člověk se těm místům vyhýbá, nebo z nich utíká
Nebude to tak jednoduché
Od lékařky jsem si tedy odnesla úlevu a taky prášky, ale... Prášky mi nedělaly dobře. Měla jsem po nich závratě, pocity neskutečna, byla jsem zpomalená a unavená. Měla jsem začínat na půlce tablety a nakonec brát dvě celé. Bohužel už při jedné tabletě mi bylo fakt mizerně, a tak jsem prášky nemohla brát. Na kontrole jsem to řekla psychiatričce, ta mi řekla, že to není možné, že prášky mě mají naopak povzbudit a aktivizovat, ale že mi předepíše jiné. U dalších to bylo to samé. A u dalších dvou druhů stejně tak. Tak jsem je prostě přestala brát a k psychiatričce chodit. Poperu se s tím sama.
Musím říct, že v době, kdy jsem se rozhodla se poprat se vším sama, už jsem byla v relativní psychické pohodě. Začínala jsem pomalu. Nejdřív jen chodit okolo baráku, pak do obchodu. Nebylo mi z toho sice dobře, ale uklidňovala jsem se, že to je "jen" panika. Pak jsem se začala učit jezdit i MHD sama, ale s tím, že jsem jezdila za přítelem do kanceláře. Měla jsem to jako styčný bod, kde budu v bezpečí a odkud se pak případně dostanu autem. Taktika zabrala... za měsíc už jsem si na paniku ani nevzpomněla a bylo mi zase dobře. Když jsem pak šla v září do školy, nebylo to sice úplně v pohodě, ale nakonec jsem si zvykla. Ono když panickou poruchu dostanete na střední škole, je to podle mě snad to nejblbější období. Jde vám o to, abyste ji dokončili, a chodíte do školy s partou pubescentů, kteří většinou takovéhle problémy ani neznají. Takže podporu hledat u spolužáků... no, řekněme, že já to štěstí prostě neměla. Když se spolužáci dozvěděli o tom, co mám - musela jsem to říct, když se domlouvalo vystoupení na maturitní ples a já bych to prostě nezvládla - tak si začali šuškat a koukat na mě skrz prsty. Měla jsem pořád velkou oporu ve svém kamarádovi, který mě do té školy kopal, i když se mi tam nechtělo, takže jsem ji tak nějak dodělala. Byla jsem v posledním ročníku. Ale příjemné mi to nebylo. A to je i jeden z těch zmiňovaných důvodů, proč jsem o tom napsala tento článek.
Pro jednou jsem svoji bitvu vyhrála... bohužel jsem ale nevyhrála válku, osud totiž nechtěl tomu, aby mě panika opustila navždy...
Píše se rok 2014 a panika se znovu ozývá
Ano, na dalších šest let mi dala tato nemilá choroba pokoj. I tak jsem sem tam měla nějaké příznaky, ale o tom nemluvím, protože jsem paniku měla pevně v rukou. Jak přišla, tak jsem ji zase hezky vyhnala. Uměla jsem s ní pracovat... až do jedné chvíle...
Chodím na vysokou školu, nejsem zrovna člověk, který vyhledává lidi, nenašla jsem si tam tedy kamarády a užívala si klid a přednášky. Už odjakživa jsem spíš samotář... ne, že bych mohla být pořád sama, to ne... ty nejbližší lidi potřebuju mít u sebe, ale nejsem společenský typ... stačí mi projít centrem Prahy, nebo jet MHD a tu energii z lidi prostě načerpám, aniž bych s nimi musela někam chodit. Ráda si užívám okolní svět a vyhovuju sama sobě. Chci jít do obchodů - jdu, chci si zajít na Staré město - proč si to nedopřát. Dlouho jsem si myslela, že to je pro mě ideální... o volných hodinách během vyučování jsem si sama zašla, kam jsem chtěla, a vyhovovalo mi to.
Úporná chřipka
Jednoho dne mi začalo být nějak divně, něco na mě lezlo. Řekla jsem si, že po dlouhé době asi zase dostanu chřipku. Neměla jsem ji tak rok. Udělala jsem si čaj, vzala si paralen a čekala, jestli se s tím tělo popere, nebo si tou chřipkou holt budu muset projít. No... další den mi bylo už opravdu hrozně a mně bylo jasné, že tentokrát si to budu muset poctivě vyležet. Byla jsem zvyklá chřipky přecházet, nebývalo mi tak strašně, abych kvůli tomu musela zůstat doma. Ale tentokrát mi bylo fakt špatně, takže jsem zalehla, pustila si televizi a pila čaje, abych se toho co nejdříve zbavila.
Jenže tahle chřipka byla tentokrát fakt nepříjemná... šíleně mě řezalo v krku... brala jsem prášky s lokálními anestetiky, abych pořád nemusela pociťovat tu řezavou bolest. Taky se mi nedýchalo zrovna dobře, protože se přidala, jak už to tak bývá, i rýma. Bylo mi prostě na nic. Špatně se mi usínalo, musela jsem spát s otevřenou pusou, abych mohla dýchat. Takže jsem toho moc nenaspala... ale pořád jsem si říkala, že tomu dám prostě pár dní a budu zase ok, holt si tím občas každý musí projít.
Ovšem jednou v noci jsem se opět probudila s tím známým "zapomenutým dýcháním"... trochu se o mě pokoušela panika, ale nedala jsem jí šanci. Jak do těch pomyslných dveří lezla za mnou, tak jsem jí je zase hezky přibouchla. Ne, tuhle mrchu už si do života nepustím. A podařilo se... druhý den už mi bylo o něco líp, už jsem nemusela ležet, oblékla jsem se a už se pokoušela dělat nějaké domácí práce. Unavená jsem tedy byla, ale nebavilo mě ležet.
Další den už jsem byla rozhodnutá, že půjdu do školy. Blížil se opět :) konec školního roku a já potřebovala občas do školy, abych se aspoň zeptala spolužáků, o co jsem přišla a půjčila si od nich poznámky na dopsání.
Druhý den jsem tedy opravdu šla do školy. V noci jsem toho moc nenaspala, protože mi ještě pořád nebylo úplně dobře, ale do školy jsem potřebovala. I kvůli docházce, nechtěla jsem mít zbytečně problémy. Ráno jsem trochu zaspala, takže jsem si nevzala nic k snídani ani ke svačině, žádné pití a prostě vyrazila. První hodiny jsem docela zvládala... únavu jsem cestou do školy docela překonala a dokonce se probírala i zajímavá látka, což mě drželo ve stavu bdění. Jenže čím déle jsem tam byla, tím hůře mi bylo. Prostě jsem ještě ten jeden den měla zůstat doma a nelámat to přes koleno. Jenže pozdě bycha honit. Byla jsem tak unavená, že jsem si ani nešla pro žádnou svačinu, prostě jsem si řekla, že to přetrpím, nebudu zbytečně plýtvat energií a holt tam celý den prosedím. Hodinu od hodiny mi bylo čím dál hůř. Už jsem sotva udržela otevřené oči. Jeden profesor měl tak rychlý výklad, že jsem skoro nestíhala psát poznámky. Bolela mě ruka a především oči. Najednou se mi udělal špatně. Zase ten známý nával stresu... ale říkám si, ne, dobrý... to je jen únava. Za půl hodinky končí vyučování, to vydržím. Oči jsem upřela na pevný bod, aby se mi přestala motat hlava, a pak jsem pokračovala ve psaní poznámek. Chvíli píšu... a najednou ta samá stresová vlna... tentokrát už se mi i rozechvěly ruce. Říkám si: "Tak tohle už není dobrý. Musím pryč, dokud na to mám ještě sílu, přece tady před celou třídou o dvě stě lidech nezkolabuju." K tomu se mi ještě roztřásly nohy a já věděla, že je zle. Panika je zpátky. Rychle jsem naházela věci do tašky, počkala, až se mi nohy trochu zklidní, a rychle vyběhla ze třídy. Venku na čerstvém vzduchu se mi udělalo trochu líp, ale už jen pohled na přeplněnou tramvaj mi opět zvedl žaludek. No, nedalo se nic dělat... prostě tam musím, pěšky domů nepůjdu. Nastoupila jsem do tramvaje, sedla jsem si na volné místo a šla vstříc následujícím dvaceti minutám jízdy domů. Každou chvíli se mi dělalo nevolno... bušilo mi srdce a já se snažila zklidnit. Myslela jsem na všechny možné pozitivní věci, aby mi bylo lépe. Vždycky, když se tramvaj rozjela, bylo mi o trochu líp, ale jak zastavila, zase se o mě pokoušela panika. Ale řekla jsem si ne, prostě tě ve svý hlavě nechci a dál bojovala. Ta doba, co jsem jela domů, byla jedna z nejdelších v mém životě, ale nakonec jsem to zvládla. Bohužel, tentokrát panika udeřila s dalšími příznaky - derealizace a strach ze ztráty kontroly nad vlastním tělem. Když jsme se blížili k zastávce, kde jsem měla vystoupit, prohýbávala jsem si nohy, abych se ujistila, že zvládnu vystoupit. Tak jsem vystoupila a šla pomalu domů. Věděla jsem, že se potřebuju co nejdříve uklidnit, jinak budu mít tu mrchu zpátky, takže doma jsem si pustila televizi, napila se a myslela zase na hezké věci. Během dne mě všechny příznaky přešly, tak jsem si řekla, že to byla jen chvilková záležitost a až se vyspím, bude mi zase dobře.
Dojíždění na zkoušky
Panický záchvat, který jsem měla ve škole, se na mě podepsal víc, než jsem si prve připouštěla. O zkouškovém období, které jsem trávila většinou doma, jsem si k tomu pěstovala ještě agorafobii. Dřív jsem někdy i sama vyrazila na nákupy, ale teď jsem to prostě odkládala s tím, že přítel je přece doma, tak pojedu jindy. I mé pravidelné návštěvy babičky a dědy ustaly, protože začali jezdit na chatu. A tak jsem najednou byla doma izolovaná od okolního světa. Chodila jsem jen se psem a v pátek s mamkou po nákupech. Jindy ale pořád doma. Sama jsem nikam nevyrážela, ale pořád jsem tomu nepřikládala důležitost. Až se mi bude chtít, tak přece pojedu, aspoň nic neutratím. Jenže to mělo větší význam, než jsem si myslela... Už tenkrát jsem se totiž podvědomě bála a cesta zpátky do pekel už byla vydlážděná. Jen na ni vkročit. Cítila jsem na sobě, že vše není tak, jak má být. Na zkoušky jsem jezdila fakt jen silou vůle a měla problém tam vydržet. Jednou jsem dokonce dostala paniku už při písemce... klepala se mi ruka. Text, který jsem napsala, jsem několikrát škrtala, protože nebyl k přečtení. Do toho jsem popadala dech... Když jsem písemku konečně dopsala, rychle jsem ji vrazila profesorovi do ruky a utíkala na tramvaj, ať jsem zase co nejdříve doma. Takhle probíhala každá moje zkouška. Každopádně, zkouškové už jsem měla za sebou, i když některé předměty jsem si musela přeložit do dalšího semestru, a teď mě čekaly čtyři měsíce volna. "To se dám v pohodě dohromady," říkala jsem si. Jenže jak už to tak bývá, nepříjemnou jízdu MHD a vůbec vycházení sama někam ven jsem čím dál víc odkládala. Pak už mi bylo vyloženě nepříjemné jet i někam s přítelem, ale vždycky jsem se nějak otrkala a zvykla si, takže jsem ještě docela fungovala... ovšem ne na dlouho.
Nové příznaky paniky, mám jít k doktorovi?
Jednou jsem se takhle malovala, připravovala jsem se na pravidelnou schůzku s mámou, kdy chodíme po obchodech. A najednou mě napadlo... co když jsem nebezpečná sama sobě... co když si něco udělám? Do toho se mi rozbušilo srdce a já nevěděla, co si počít. Tohle tu ještě nebylo... proběhlo mi hlavou asi tak milion myšlenek. Něco mi říkalo: "Co když půjdeš do kuchyně, vezmeš nůž, a podřežeš si žíly, co když jsi cvok?"... vůbec nevím, kde se tyhle myšlenky vzaly. Každopádně jsem věděla, že pokud se budou opakovat, je to průser. Už jsem si sebe představovala ve svěrací kazajce... nepředpokládala jsem, že by tohle mohl někdo pochopit, pokud se s tím svěřím. Panika si prostě našla novou taktiku jak mě mučit. Nicméně, pustila jsem si seriál a snažila se ty chmurné myšlenky zahnat. Povedlo se. Pak jsem taky občas mívala chronické pocity prázdna. Jako kdybych na tomhle světě byla zbytečná... jako by vůbec nebyl důvod, aby se lidé rodili. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, jak je všechno banální. Ráno vstát, najíst se, jít do práce/školy, najíst se, přijít domů, najíst se a jít spát. Druhý den to samé. S tím, že každý z nás má nějakou zábavu... ale já nějak nedokázala ocenit žádnou činnost. Všechno mi přišlo absurdní, všechno, co si lidi vymysleli ke svému pobavení. V těch chvílí jsem vůbec nevěděla, jak svůj život přetrpím. Věděla jsem, že se rouhám... věděla jsem, že každý má být vděčný, že tu může být. Ale já prostě nemohla najít ten smysl. Takovéhle pocity jsem mívala jen občas... většinou trvaly jen část dne, pak mi zase všechna kolečka v hlavě zapadla do sebe a fungovala jsem. Ale už tak mi to přišlo divný... podvědomě jsem věděla, že se něco děje. Něco, co tu ještě nebylo... ale neřešila jsem to... až do jedné osudové chvíle...
Splněný sen - výčitky svědomí
Už odmalička jsem si přála anglického buldoka. Rodiče mi ho nechtěli pořídit, protože chrochtá, prdí atd. Poslední rok jsem s tím otravovala přítele. Ten se pořád tvářil jako že jo a ne, ale spíš, že ne. Jednou jsme se takhle dohadovali a on mi říká: "Měla bys být na mě hodná, v sobotu mám pro tebe překvapení." Říkala jsem si, co to může být. A dokonce i hádala... zmínila jsem i buldoka, ale na to mi přítel řekl, že jestli očekávám tohle, tak že budu zklamaná. No, nevěděla jsem... ale malá naděje, že by to mohl být onen buldok, ve mně pořád přetrvávala. Přišla sobota a přítel někam ráno odjel, prý pracovně. Já jsem vyspávala. Pak uslyším zámek ve dveřích, tak rozlepím oči, přítel vejde do místnosti a hádejte, co má v náručí... NÁDHERNÝ ŠTĚNĚ ANGLICKÝHO BULDOKA!!! Dal mi ho do postele a vzal našeho druhého psa ven vyvenčit. Tak jsem ho držela v náručí a nevěděla jsem, jestli se mi to jen nezdá. Nezdál se mi... opravdu byl můj... krásnej malej zmačkanej pejsek. :) Byla jsem šťastná, ani nevíte jak... pejska jsem hladila a on mi usínal v náručí. Byl dokonalej, jedinou chybičku bych na něm prostě nenašla. Když jsem se vzpamatovala z prvotního šoku, projely mi hlavou bohužel i jiný myšlenky. Nevím proč, ale napadlo mě: "Tak a teď můžu v klidu umřít." Měla jsem prostě všechno. Přítele, který mě miluje, hezký byt, šatnu, kterou jsem si dlouho přála, sem tam i peníze na nakupování a teď i dva psy. Moje tělo prostě odmítlo být šťastné. Byla jsem přesvědčená, že takovéhle štěstí si prostě nezasloužím, že se musí stát něco špatného, abych své štěstí vykoupila. I přes tyto chmurné myšlenky jsem vše o pejskovi sdílela na facebooku a chlubila se kamarádům, kteří dlouho věděli, že tohohle pejska chci. Natáčela jsem videa, fotila fotky, abych si ty měsíce štěněte užila...
První náročné dny s buldokem
Buldoka jsme pojmenovali Angus, jméno jsme měli předem vybrané. Jak už to u štěňat bývá, spal často, ale krátkou dobu. A bohužel i v noci řádil. Takže ty dny s ním byly opravdu náročné. První dva dny, kdy jsem se skoro nevyspala, ještě šly. Ale ten třetí už mi bylo fakt zle a byla jsem na zhroucení. U lidí s těmito poruchami to tak bývá... nejdůležitější je dostatek spánku a ten jak není, panika se zase ozve. U mně to nebylo jinak...
Den první
Už když jsem držela buldoka v náručí, bylo mi nějak divně, to už jsem psala. Měla jsem pocity neskutečného štěstí, ale zároveň obav, co bude dál. Stane se něco mně? Stane se něco buldokovi? Přece člověk nemůže být jen šťastný, vždycky si vybere i něco špatného. Pořád jsem si to opakovala. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se děje něco špatného. Protože přítel chtěl koupi mého vysněného pejska pečlivě utajit, tak jsme doma pro něj ani nic neměli. Nechal tedy péči o psy na mě a jel nakoupit. Ještě bych asi měla dodat, že ten den jsem se příliš nevyspala. Bylo léto a právě Čechy spalovala ta nejhorší vedra. K tomu vedra opravdu nesnáším... jak je více než 25°C, už se mi dělá špatně. No, každopádně jsem s naším novým členem rodiny a naším jezevčíkem zůstala sama a byla jsem z toho nervózní. Věděla jsem, že buldoci mají problémy s dýcháním, to je pro ně přirozené, byli tak bohužel vyšlechtěni. Ale pejsek opravdu těžce oddychoval a já jsem nevěděla, jak mu pomoct. Vzala jsem tedy Anguse na dlaždičky, aby se ochladil a přinesla jsem mu vychlazenou láhev vody z lednice, aby ji olizoval. Zdálo se, že pejskovi je lépe. Ale byl prostě nezvyk ho mít doma. Nevěděla jsem, jak bude reagovat náš první pes. Sice na Anguse neútočil, ale nadšený z něj rozhodně nebyl. Takže jsem je radši hlídala na každém kroku, aby se něco nestalo. Byla jsem z toho dost vykolejená, nemohla jsem se dočkat, až přijede přítel domů a budeme na to dva. Měla jsem pocity, že to nezvládnu, že tady pro ty dva pejsky nedokážu být. Prostě nemám dost síly a teď mám takovou zodpovědnost... krásný psí mimčo. Měla jsem z toho fakt divné pocity, ale říkala jsem si, že to je prostě jen ten první dojem a že jak si zvyknu, že můj sen se stal realitou, tak bude všechno v pohodě. Přítel dorazil s nákupem a já si oddychla. Hned mi bylo líp. Vybalovala jsem věci z tašek a sdělovala první zážitky. Jak jsem řekla už v úvodu, s pejskem jsem se hned pochlubila rodičům, kamarádům na facebooku a snažila se užívat si tu radost. I náš jezevčík Danny už si malé štěňátko pomalu očichával, vlastně ho buldok docela proháněl. Byli jsme za to rádi, protože Danny je hyperaktivní pes a říkali jsme si, že kamarád ho aspoň unaví a Danny bude spokojený, že má s kým blbnout. Nadešel čas jít spát. Nevěděli jsme, jestli spát v jedné místnosti všichni, nebo každý v jiné, když na sebe psi ještě nejsou zvyklí. Rozhodli jsme se tedy, že přítel bude s Angusem v obýváku a já s Dannym v ložnici. Tušili jsme, že první dny budou krušné, ale snažili jsme se to co nejvíce eliminovat, abychom to nějak zvládali. Vzala jsem si tedy Dannyho a noťas do postele, pustila si Zoufalé manželky, abych při tom usnula a pomalu se chystala ke spánku. Vůbec jsem nemohla zabrat... a když jsem zabrala, tak mě probudil noťas. Obvykle se mi to nestává, ale s nervy na pochodu to spaní prostě nemám tak dobré. To asi každý. Vypnula jsem notebook, aby mě nerušil a snažila se usnout. Povedlo se... asi kolem čtvrté hodiny ranní. Jenže kolem šesté hodiny ranní mě probudil Danny, protože štěkal. Nebyl zvyklý na štěně a taky na to, že nemůže jít kam chce. Přítel se s ním totiž v obýváku zavřel. Dannyho jsem okřikla a snažila se zase usnout. No, nakonec mě nechal vyspat asi do devíti ráno. Nebylo to teda nic moc, kort když jsem den předtím také moc nespala, ale dalo se to...
Den druhý
Přítel přišel ráno do ložnice s tím, že se vůbec nevyspal. Já jsem myslela, že Angus ho nechal spát, ale prý ne. Prý se pořád budil, kňoural, tak se ho snažil v polospánku utišit, takže přerušovaný spánek, prostě na nic. To já se ke svému vlastnímu údivu cítila dobře, plná energie. Od rána jsem lítala za štěnětem, uklízela loužičky a byla v naprosté pohodě. Sice mě opět štvalo šílené vedro, ale když jsem se občas zkropila rozprašovačem na kytky, tak to šlo. Přítel mi řekl, že mu volal strejda a že by se chtěl zastavit u nás. Prý přijede na oběd. Tak jsem souhlasila, proč ne, a rychle jsem začala dávat do kupy byt. Nepatřím zrovna mezi vzorné hospodyňky, které potřebují mít každou věc na svém místě a vždycky perfektně uklizeno. Zvládnu prostě i chaos... někdy mi je v něm líp, než v naklizeném sterilním prostředí. Ale měla přijet návštěva, tak jsem přecejen potřebovala trochu uklidit. Tak jsem pořád běhala po bytě sem tam, uklízela oblečení, utírala prach, do toho občas utřela loužičku po Anguskovi, do toho jsme s ním ještě chodili ven, aby si zvykal. Přítel při tom vařil. Ještě než měl přijet strejda, řekli jsme si, že Anguska zase vyvenčíme. Vyšli jsme ven a mně se najednou začalo dělat špatně. Motala se mi hlava a cítila jsem, že mi slábnou nohy. Tak jsem si sedla na trávu a nechala Anguska, ať se venčí. Přítel si dával svojí obvyklou cigaretu a já se uklidňovala tím, že za chvilku zas půjdeme domů, že se jen napiju studené vody a bude mi dobře. Zkrátka jsem to trochu přehnala s tím úklidem, když jsem nevyspalá. Ještě než jsme se začali chystat k odchodu, přijel strejda, viděl nás na trávníku, tak přišel za námi. Ze štěněte byl nadšený, hned si dělal fotky... a já jsem najednou začala mít strach, jestli tu návštěvu vůbec zvládnu. Ono nebylo co zvládat... jídlo bylo uvařené, přítel vše obstaral. Ale prostě mi nebylo dobře a věděla jsem, že bude blbý si tam lehnout na sedačku, takže budu muset trochu spolupracovat. Už když jsme šli do baráku, bylo mi hůř a hůř. Hlava se mi pořád motala, byla jsem unavená. Měla jsem pocit, že snad usnu za pochodu, ale zároveň jsem cítila hrozný neklid a věděla jsem, že když si půjdu lehnout, stejně neusnu. Vyjeli jsme výtahem do našeho poschodí, došli do bytu a já si okamžitě sedla v obýváku na sedačku. Máme obývák spojený s kuchyní, takže chlapy jsem nechala sedět u jídelního stolu a já odpočívala na gauči. Přítel mi dal jídlo, ať něco málo sním. Už při tom se mi zvedl žaludek... je mi zle a ještě budu muset jíst. Tak jsem ho poprosila o sklenici vody... věřila jsem, že pomůže. Napila jsem se, ale pořád přetrvával pocit nervozity a zároveň takový předkolapsový stav. Prostě jsem čekala, že každou chvíli omdlím. Do toho jsem pociťovala jakoby nedostatek vzduchu... což nebylo úplně nereálné, protože venku bylo 35°C a u nás doma téměř 40°C. V létě je u nás v bytě prostě strašné vedro a ještě je nevětratelný. Ať se snažím, jak se snažím, nedá se v něm udělat pořádný průvan. Takže jsem tam jen seděla, snažila se popadnout dech a uklidnit se. Lila jsem do sebe skleničky studené vody, doslova jednu za druhou, ale úleva se nedostavovala. Ani jsem pořádně nevnímala, o čem si tam chlapi povídají. Dokázala jsem myslet jen na to, že je mi zle. Nakonec jsem nevydržela, omluvila se, že mi není dobře a šla se uklidnit vedle do ložnice. Sedla jsem si na postel, pustila si seriál a snažila se držet paniku v temných zákoutích mé mysli. Nechtěla jsem si ji pustit zpátky do života, protože jsem věděla, jaké to bylo utrpení. Podařilo se mi trochu zklidnit... přítelův strejda odjel domů a já jsem mu řekla, co se se mnou děje. Už u toho jednou byl... před lety... ano, ten přítel, o kterém celou dobu mluvím, je ten kamarád, který mě kdysi nenechal ve štychu. Nakonec jsme spolu zůstali nejen jako přátelé, ale jako partneři. Jak přítel slyšel, co mi je, řekl mi, že mi napustí vanu a bude si se mnou povídat, že všechno zase bude dobré. Byla jsem ve vaně snad hodinu... zase se mi o trošku ulevilo. Vlastně i tím, že jsem se vybrečela. Všechny ty emoce jsem prostě potřebovala vypustit ven. Tu radost ze splněného snu a zároveň strach, co bude dál. Přítel mě jen utěšoval a říkal, že mi rád dělá radost. Svým způsobem to bylo krásné, ale na druhou stranu mě to ještě víc rozesmutnilo, že tak úžasnýho člověka si snad ani nezasloužím... No, každopádně jsem se dala tak nějak dohromady a s nadějí, že už se snad vyspím, jsem si šla hrát se psy, abych je utahala a oni přes noc byli v klidu.
Den třetí
Následující noc a den byla doslova příšerná. Řekli jsme si, že budeme spát všichni v jedné místnosti, že snad tentokrát budou psi klidnější, když budou moci k sobě kdykoli jít, a mně bude také příjemnější, když budu mít přítele u sebe. Tak jsme také udělali. Přitulila jsem se k příteli a snažila se usnout. Za chvíli jsem opravdu spala... ale... najednou mě probudila stresová vlna po celém těle... nemohla jsem popadnout dech a srdce mi bušilo. Takže se další noc nevyspím. To už prostě nevydržím. Propadala jsem panice... ano... měla jsem ji zpátky. I přes to jsem se snažila boj nevzdávat... pustila jsem si na notebooku seriál, že mě snad uklidní... do toho jsem se různě protahovala, abych uvolnila tělo a připravila ke spánku. Tenkrát jsem koukala na seriál Zoufalé manželky, jeden díl má kolem čtyřiceti minut. První díl... já stále vzhůru. Druhý díl... pořád nemůžu usnout... Třetí díl... pořád se mi těžko dýchá a srdce buší. Čtvrtý díl... už se mi motá hlava a začíná mi být špatně od žaludku... Spánek už jsem tedy vzdala... šla jsem do kuchyně, abych si vzala aspoň banán a uklidnila si žaludek. Koukala jsem z okna na průmyslovou zónu, která v noci vypadala jako letiště. Trochu mě to uklidnilo, ale srdce mi pořád bušilo, jako kdybych dělala nějakou namáhavou činnost. Přitom jsem jen seděla... šla jsem tedy do koupelny, že si aspoň opláchnu obličej studenou vodou. Předklonila jsem se, v té poloze mi bylo zase o trochu lépe. Už se mi aspoň tolik nemotala hlava a už jsem mohla i pomaleji dýchat. Vrátila jsem se tedy do ložnice, že se pokusím o spánek. Bohužel jsem se pořád jen převalovala na posteli a kdykoliv jsem měla usnout, probudil mě stres. Tělo prostě odmítalo usnout... pořád ve mně probíhala panika, která mě držela ve střehu. Když začínalo svítat, věděla jsem, že se opět nevyspím. Angusek začínal kňourat, tak jsem ho hladila, aby se vyspal aspoň přítel. Jeden z nás prostě fungovat musel. Když se přítel vzbudil někdy kolem deváté ráno, ptal se mě, jak jsem se vyspala. Řekla jsem mu, že vůbec, že mi bylo zle a že dneska asi nebudu moct vstát. Přinesl mi tedy čokoládovou tyčinku, že prý to jsou rychlé cukry a bude mi trochu lépe. Snědla jsem ji se sebezapřením... jen jsem cítila na jazyku tu chuť, zvedal se mi žaludek, ale věděla jsem, že něco sníst musím. A také jsem věděla, že se musím vyspat... vzala jsem si prášek na spaní, který jsem měla už dlouho doma. Vzala jsem si jen půlku, protože to byla velká dávka, a doufala v brzký odpočinek... Jenže to, co následovalo, bych nepřála zažít vůbec nikomu. Prášek totiž účinkoval pouze na spaní, ale ne na uklidnění. Takže mi uspal tělo, nikoliv mysl. Potácela jsem se tedy v jakési agónii mezi spánkem a bděním. Už zase. Kdykoliv jsem se snažila ponořit do spánku, stres mě vzbudil. Srdce mi pořád bušilo. Nevěděla jsem, co dělat. Přítel mě přesvědčil, ať aspoň přejdu do obýváku, že tam není takové vedro. Poslechla jsem a sotva jsem tam došla. Prášek na spaní z mého těla udělal hadrovou panenku. Lehla jsem si, přítel si lehl ke mně, aby se mi lépe usínalo. Bohužel, ani to nepomohlo. Stresové vlny mě budily dokola a dokola. Chtěla jsem usnout, ale mysl odmítala poslechnout. Nemohla jsem vstát a fungovat, nemohla jsem ani spát. Tak jsem jen ležela čekala, kdy účinky prášku vymizí. Trvalo to osm hodin, než účinky vyprchaly a já se mohla aspoň posadit a v klidu nadechnout. Byla jsem sice šíleně unavená, ale ráda, že můžu dělat aspoň něco. Nasoukala jsem do sebe nějaké jídlo, nadopovala se vitaminama a tak nějak dělala aspoň nejnutnější věci. Po těchhle nocích jsem už byla opravdu zoufalá... děsila jsem se dalšího usínání... bála jsem se, že se vše bude opakovat. Přítel mě utěšoval, že mi koupí něco na spaní a něco proti stresu z lékárny. Přivezl mi klasické přírodní tobolky, tak jsem je do sebe hned začala sypat. A také třezalku na spaní.
Den čtvrtý
Tohoto dne jsem se opravdu děsila, protože jsem musela být doma dlouho sama. Moje panika už byla zase v té fázi, že jsem se bála být doma sama. Přítel mě uklidňoval, že mi bude volat a že se pokusí přijet co nejdříve, ale mně stejně bylo už předem hrozně. Dali jsme si na terase čaj a šli spát do obýváku, kde nebylo takové vedro. Přítel spal hned... já jsem koukala na televizi. Snažila jsem se neusínat ve stresu. Uklidňovala jsem se tím, že i kdybych se nevyspala, nic se neděje... nikam přece nemusím, tak holt budu polehávat doma. Třezalka zabrala... usnula jsem. Ani teď mi ale nebylo souzeno se vyspat. Probudily mě šílené křeče v břiše. Šla jsem tedy na záchod... i tak mi bylo pořád zle od žaludku. Vzala jsem si banán - jediné, co mi uklidňovalo žaludek - a pokoušela se zase usnout. Křeče v žaludku byly ale tak hrozné, že to nešlo... pořád jsem se kroutila... bála jsem se, že probudím psy nebo přítele, tak jsem šla do ložnice. Už jsem vážně nevěděla, co dělat. Tak jsem si pustila na youtube hypnózu... říkala jsem si, že to snad pomůže. Bolavý žaludek jsem si vypodložila polštářem a zaposlouchala se do slov pána, který předříkával slova, která mě nakonec ukolébala ke spánku. Když jsem se ráno vzbudila a koukla jsem na hodiny, měla jsem radost, že jsem spala asi pět hodin. Sice to nebylo nic moc s tím spánkovým deficitem, ale říkala jsem si, že je to aspoň krok k lepšímu. Přítel ráno vyvenčil psy, abych s nimi nemusela a jel pracovat. Já se přesunula do obýváku. Pořád mě ale přemáhala únava... měla jsem co dělat, abych psům dala aspoň do misek vodu. Pustila jsem si televizi a zkusila ještě usnout... ale najednou se ozval další příznak paniky... a to jeden z nejnepříjemnějších. Strach ze ztráty sebekontroly. Najednou jsem se bála, že bych mohla jít na balkon a skočit dolů. Ze 13. patra by to asi nebylo nic moc. Nebo že bych mohla vzít nůž a pořezat se. Bála jsem se sama sebe. Být sama se sebou doma. A to mě čeká ještě tolik hodin, které musím vydržet. V křeči jsem ležela na gauči a do hlavy se mi pořád vtíraly ty hnusné myšlenky. Říkala jsem si, že ve skutečnosti to nechci udělat... vždyť tu chci být pro přítele, pro rodinu, pro psy i pro sebe... a zároveň jsem si v polospánku říkala: "Ale byla by to taková úleva... vyspala by ses."... bojovala jsem sama se sebou. Nedokážu slovy popsat ten stav, kdy se bojíte sami sebe... kdy se bojíte každé sekundy a čekáte, kdy si vaše tělo udělá to, co je mu pohodlné - ukončí svoje utrpení. Byla jsem tenkrát přesvědčená, že to moje tělo udělá. Ten stav trval dlouhé čtyři hodiny, než opadl natolik, abych se byla schopná aspoň něčím zabavit a myslet na něco jiného. Musela jsem si vymyslet cokoliv... jen abych vydržela aspoň do té doby, než přijede přítel domů. Pak už mě nějak ohlídá. Přemýšlela jsem i nad tím, že si zavolám rychlou... ale zároveň jsem si uvědomovala, že by mě okamžitě odvezli do blázince. To jsem nechtěla... vlastně jsem se tím i utěšovala, že dokud mi to logicky myslí, tak se přece nemusím bát. Rozhodla jsem se, že se zaměstnám vytrháváním obočí. Vzala jsem si tedy pinzetu a upravovala... snažila jsem se to prodloužit co nejdéle to šlo... prostě abych měla co dělat a abych byla zaměstnaná něčím jiným než svými vlastními myšlenkami. Koukala jsem na hodiny... sledovala jsem čas, který zbývá, než přítel přijede domů... a zároveň jsem přemýšlela o tom, jak dlouho už jsem v klidu. Když jsem byla v "pohodě" asi dvě hodiny, říkala jsem si, že na další panický záchvat budu mít aspoň nějakou sílu, pokud přijde. To mě zase trochu uklidnilo. Koukala jsem na televizi... chroupala jsem mrkev - to bylo jediné, co jsem udržela v žaludku. Najednou jsem uslyšela klíče v zámku... byl to přítel... za dveřmi čekal i strejda. Řekl mi, že musí ještě na komíny, ale že to bude rychlé, do hodiny bude prý zpátky. Strejda se mě na něco ptal... ale já na tom byla tak, že jsem nebyla schopná ani odpovědět. Bála jsem se všeho... všechno mohlo spustit paniku. Jen nepatrné rozrušení a mohla jsem zase pociťovat ta muka. Zmohla jsem se jen na to, že jsem se přítele zeptala: "Lásko, fakt mě tady potřebuješ? Opravdu tu mám být?" Vyděšeně se na mě podíval a řekl, že ano... že neví, co by beze mě dělal. Slíbila jsem mu, že tedy udělám všechno pro to, abych tu mohla být s ním. Pak odjel. Vůbec jsem nebyla ráda, že zase musím být sama doma, ale uklidňovalo mě to, že když jsem vydržela dopoledne, tak tu hodinu už nějak zvládnu také. Nakonec to tedy byly asi dvě hodiny, ale i tak jsem to ustála. Žádná další panika nedorazila. I tak jsem už byla dost zesláblá a unavená a s přítelem jsme přemýšleli, co dělat. Přečetl mi něco z příruček o panice, abych se tolik nebála. Ale já se bála, že tentokrát to není jen panika... přecejen ty sebevražedné myšlenky... to musí být něco jiného. Každopádně mi bylo trochu lépe už jen kvůli tomu, že můj přítel se mnou ten stav probíral a snažil se mi pomoct.
Den pátý
Další noc jsem se opět moc nevyspala... tentokrát to byly jen čtyři hodiny... já vím, že tak někdo funguje pořád, ale já prostě potřebuju spánek, abych byla v pohodě. Bylo mi opět zle... z postele jsem přešla jen na gauč. Večer jsem byla odhodlaná si vzít ještě druhý prášek, co jsem měla doma na deprese. Dlouho jsem se tomu bránila, ale věděla jsem, že další den už prostě nevydržím. Ještě jeden den beze spánku a zblázním se z toho. Nastal večer, vzala jsem si tedy s nadějí část prášku - dávkoval se po třetinách celý den - a šla spát. Usnula jsem asi za půl hodiny... bohužel jen na půl hodiny. Už jsem zase byla vzhůru. Ráno už jsem jen brečela... bylo mi zle... poprosila jsem přítele, ať mě odveze do Bohnic, že už nemůžu... že už mi i on přijde cizí. Odpověděl, že nic takového neudělá... prý mě vezme do krizového centra a tam mi pomůžou. Tak jsem začala škemrat, ať mi udělá něco k jídlu, že mi je fakt špatně. Odmítl s tím, ať si to udělám sama. Ať najdu svoje poslední síly a udělám to... že mi bude líp. Byla jsem na něj naštvaná, ale z posledních sil jsem teda vstala a udělala si aspoň tofu s rýží - jídlo naprosto bez chuti, ale aspoň jsem ho nevyhodila. Do krizového centra jsem se nijak nepřipravovala... jela jsem tak, jak jsem byla. S mastnými vlasy, v teplákách, v mikině, nenamalovaná. Bylo mi to úplně jedno... chtěla jsem jen pomoct... nebo spíš... jen se vyspat. Byla jsem ochotná spolknout cokoliv, jen když mě to uspí a já zase budu mít energii. Když jsme tam dorazili, musela jsem ještě hodinu čekat na psychiatra, protože tam někoho měl. Myslela jsem, že to snad nevydržím... byla jsem unavená a každý krok mě stál síly, které jsem už neměla. Ale on byl naděje... tak jsem vydržela...
U psychologa jsem byla dvě a půl hodiny... přítel na mě čekal venku. Musím říct, že i když mi bylo pořád špatně, vyšla jsem odtamtud jako úplně jiný člověk. Psycholog mi vysvětlil, co se se mnou děje a uklidnil mě, že žádnou psychotickou chorobou netrpím. Jen úzkostnými poruchami, které jsou dobře léčitelné. Jen to dá trochu práce. Odnesla jsem si s sebou i recept na prášky... antidepresiva, která působí zároveň jako sedativa, takže jsem po nich měla hezky spát, a prášky na uklidnění, které jsem měla pro stav nouze, kdy mě přepadne panika. Do toho mě ještě čekal víkend na venkově v baráčku přítelova strejdy, takže jsem se těšila, jak mi bude lépe...
Hned první den jsem se vyspala krásně... prášky zabraly... přítel mi přinesl snídani do postele... a když jsem vyšla ven, mohla jsem být hned na čerstvém vzduchu. Bylo mi vážně o moc lépe... byla jsem přesvědčená, že dostat se z mých stavů, kterými jsem teď prošla, už bude hračka... bohužel jsem se mýlila... a to velmi.
Můj nynější život - přelom srpna a září
Jak už jsem zmínila, k panické poruše se přidává i agorafobie. A ta mě teď sužuje každý den. Strávila jsem tak dlouho mezi čtyřmi zdmi, že když vyjdu ven sama, přepadne mě hned pocit neskutečna. V tom horším případě začnu panikařit tak, že nemůžu dýchat, podlamují se mi nohy a z posledních sil uteču domů. Obchoďáky někdy zvládám, někdy probíhá výše zmíněný stav... a toho se samozřejmě pořád bojím. Je těžké nemít strach... přesvědčit samu sebe, že se nic neděje. Ona totiž panika někdy útočí, když jste nejvíc v klidu. A já se pak někdy bojím i být v klidu. Někdy mě budí i ze spaní... takový pocit, že se zapomenu nadechnout. Je to začarovaný kruh... Ale snažím se to nevzdávat. Nesmím to vzdát, protože všechno, co mi panika sebrala, chci zpátky. Moje procházky Prahou, nakupování, venčení psů nebo jen klidné odpočívání doma. Nic z toho jí nehodlám nechat... vezmu si to od ní zpátky, protože to je prostě moje. Svoji bezstarostnost už nikdy zpátky nezískám... vždy tu nějaké obavy budou... ale chci se naučit užívat si toho, co je teď... a ne se strachovat z toho, co by mohlo být.
Tímto bych asi zatím ukončila tuto kapitolu mého života. Budu sem pomalu připisovat, jak se mi vede a jak se s panikou peru. Jak se hroutím a jak zase vstávám z popela. Ale tohle je život, který teď vedu. V neustálém strachu, kdy mě panika zase bude chtít mučit... i proto píšu tenhle blog. Jednak chci dělat to, co mě baví a jednak chci pomoct někomu z vás, kdo tímto možná také trpí. Pokud jste to právě Vy... nepoddávejte se tomu. Nebojte se říct o pomoc a bojujte... Sama z vlastní zkušenosti vím, jak je to těžké... je nepříjemné se vystavovat situacím, které vám spouští paniku. Ale je to potřeba, jestli chcete zpátky svůj život... Pokud jste rádi chodili do kina a teď kvůli panice nechodíte - ona vyhrála. Pokud je vám špatně a ležíte v posteli - panika vyhrála. Pokud jste se vzdali svých pochůzek po městě - panika vyhrála. Jestli jste rádi venčili své psy a teď s nimi jdete sotva před barák - panika vede. Pokud máte chuť jít do restaurace, ale kvůli panice zůstanete doma - opět si vás zotročila. Jestli radši nejedete výtahem, ale jdete po schodech kvůli panice - panika si vás zase podrobila.
Prostě nedovolte té mrše, aby vám vzala to, co máte rádi... zbyde z vás jen prázdná schránka... postavte se svému strachu čelem... tohle je boj, který si musíte vybojovat. Je to vaše tělo a váš život... nepatří panice... ukradla vám ho... tak si ho vemte zpět. I když vám bude házet klacky pod nohy... prostě je překročte a jděte dál. Jiná cesta totiž není. :)
Prosím všechny, kteří ve svém okolí mají někoho, kdo se potýká s tím, co já, buďte k němu shovívaví, pokud se bude chovat divně. Za tyto problémy nemůže a věřte mi, dokážou vám udělat ze života peklo. Ten dotyčný má dost starostí s tím, aby vůbec nějak přežil den... nepotřebuje negace ze svého okolí. Naopak potřebuje podporu, ubezpečit se, že jste tam pro něj. A když ne, tak si ho prostě aspoň nevšímejte. Prosím vás o to. :)
Vy, kteří jste si prošli něčím podobným, klidně napište do komentů, nebo na e-mail. Pokud se chcete podělit se svým příběhem, klidně anonymně, ráda ho zveřejním.
