13. komnata

Snad každý z nás má nějakou stinnou stránku v životě, někdy i sebe sama. Ani já nejsem výjimkou... 

Moje 13. komnata...

Rozhodla jsem se ji otevřít vám z více důvodů. Jednak ty problémy, které mám, postihují v dnešní době mnoho lidí a ti se o tom bojí mluvit kvůli okolí, a jednak kvůli tomu, že se z nich můžu sama vypsat. Doufám, že tímto textem pomůžu těm z vás, kteří bojujete s tím samým, a ty šťastné, jež nic takového nepostihlo, snad oslovím k tomu, aby měli pro lidi s touto nepříjemností pochopení. :)







13. Komnata - Vývoj

13. Komnata - Deprese a úzkost - noční zpověď

13. Komnata - Úzkostné poruchy aneb smrtící koktejl

13. Komnata - Zlom

13. Komnata - Mé zkušenosti s psychiatry a psychology

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - Panická porucha aj. Part 1

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - Panická porucha aj. Part 2

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - PP, Krizové centrum aj. Part 3  

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - PP (a jiné): Mé pokroky a rady

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - PP (a jiné): Poslední tipy 

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - Deprese

Odblokování u léčitelky

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - Obsedantně-kompulzivní porucha

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - Současný stav; Jak překonat svůj strach 

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - Panika, agorafobie - překonáno?! co mi pomohlo

VIDEO: 13. Komnata Lilian Voss - Panika překonána?! Dodatek, rady...

13. Komnata - Panika našla zadní dveře...

8 komentářů:

  1. Tak tě zdravím =) Šla si pěkně s kůži na trh, já bych to asi jako blogerka nedala... ví se o mně, že mám panickou poruchu, ale neví za jakých podmínek jsem k ní přišla (taky díky chlapům, já to měla ještě lepší motali se mi tam tři =D) Upřímně tě lituju, protože já mám jen panickou poruchu, vše ostatní mne minulo - naštěstí pro mě. Dávala jsem se psychicky dohromady cca rok, ale jak obě víme, je to nevyléčitelné a nyní ke mně panika přichází cca jednou za měsíc....já nemůžu chodit, nic nevidím, omdlívám a hlavně nedýchám a do toho se mi chce strašně spát, ale jakmile usnu, tak se samozřejmě udusím ve spánku. Takže jsme v tom dvě a chceš něco vědět? Můj největší sen je koupit si amerického bulldoga, jakmile jsem ho uviděla u outfitů, tak jsem si málem cvrkla =D Málokdo je má a přitom jsou tak božští! Klikám doběr a těším se na články ;)

    Loveliness By Tess

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, já jsem právě tu zpověď brala jako součást mý práce tady na tom blogu. :) Myslím, že bych to časem stejně na sebe musela prásknout, takže proč s tím otálet, když tím příspěvkem můžu i někomu pomoct. Je mi líto, že prožíváš to samý, co já. Opravdu to nikomu nepřeju. Každopádně mě mrzí, že říkáš, že je to nevyléčitelné... protože to není tak úplně pravda. Mrzí mě to z toho důvodu, že sama sobě tímhle přístupem ubíráš sílu. Je strašně těžký se z toho dostat... já z toho nejsem venku... jsem tak v první třetině cesty, ale zvládnout se to dá. Pokud by sis o tom chtěla nějak popovídat, dám ti svůj osobní facebook, nebo klidně napiš na e-mail. Jak jsem řekla, tenhle blog píšu právě i kvůli lidem, kteří trpí panickou poruchou, a nechci, aby se s tím smířili, ale aby bojovali za svůj život. :) Takže žádný věšení hlavy... bojuj... a jak říkám, klidně mi napiš. Budu moc ráda, když budu moci někoho podpořit. Jinak si opravdu cením tvého odběru a vůbec toho, že jsi si dala tu práci mi napsat... jsem ráda, že za svoji práci mám i nějakou odezvu, ať už pozitivní či negativní. Za tu kladnou jsem samozřejmě ještě radši. Jinak s tím buldokem... máš pravdu, jsou úžasní... je to takový moje mimčo... ale člověk k nim musí přistupovat, že jsou prostě sví a ocenit právě ty jejich záporný, ale přitom kladný vlastnosti. Pokud je to tvůj sen, jdi do toho... určitě nebudeš zklamaná. :)

      Vymazat
  2. Nu, každý má něco. Z určité části jsou tam genetické predispozice, z nějaké části tohle velmi ovlivní člověk i sám tím, jak se sám k sobě chová a potom jsou tu okolnosti vnější. Neumím si ovšem představit, jak někdo s panickou poruchou může mít třeba do budoucna dítě, protože to se rozhodně nevyspí, neodpočine si, je neustále ve stresu a spousta dalších nepříznivých faktorů. Tak si říkám, jestli raději dítě nemají nebo jak to tedy zvládají...
    Já naštěstí občas trpím jen stavy úzkosti, které jsou trochu podobné v někteých ohledech panickým záchvatům, ale jsou podstatně slabšího rázu a po odeznění bývá vše v pohodě. Netuším, jak bych s touhle anamnézou zvládala své dvě mláďata :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si taky zatím neumím představit, že bych měla dítě. To nejen kvůli panické poruše... ještě se na ně necítím. Bavila jsem se s lidmi, kteří mají i paniku i děti, a ti se právě vyhecují kvůli nim. Ono to jde... jen to je prostě složitý... ale většinou jsem se setkala s názory, že děti těch lidí bývají pak daleko vnímavější, když ví, čím ten rodič prochází. Takže je to i o výchově. Dá se to podle mě zvládnout... ale člověk už trochu musí vědět, jak na to.

      Vymazat
  3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, i tobě přeju hezký den. :) Těší mě, že jsi si článek přečetla a patříš mezi další odvážné holky, které se nebojí napsat, že se s touto poruchou také potýkají. A ještě víc mě těší, že jsi z nejhoršího venku a dokonce plánuješ rodinu. I mně to dává naději, že jakmile se upnu na nějaký cíl, tak mu dám přednost před nějakou panikou. Věřím, že všechno zvládneš... přeju vám s manželem, ať se mimčo co nejdříve podaří a ať je zdravý. Tobě přeju, aby jsi byla taky v pohodě... aby jsi paniku natolik vytěsnila, že se jí jednou budeš jen smát do tváře. Díky za přečtení mého článku a za tvůj komentář. Měj se hezky. :) PS: S těmi psy máš určitě pravdu, jen se člověk musí dostat přes ten nepříjemný bod, že jde sám a má za ně zodpovědnost... ale to jde natrénovat.

      Vymazat
  4. Odkaz na tenhle článek mi poslala kamarádka v chatu na FB. Trpěl jsem panickými záchvaty během prvního půl roku po té, co jsem vysadil alkohol, po cca desetileté závislosti. Skrze chlast jsem utíkal sám před sebou a po tom, co jsem přestal, se na mne valily všechny sračky, které ve mně byly a které už jsem nedokázal potlačit. Ty nutkavé myšlenky byly na denním pořádku, měl jsem problémy usnout ze strachu, že se neprobudím. Život mi nedával žádný smysl, cítil jsem se jako úplný odpad... Přes to vše jsem nešel k psychiatrovi, protože jim nevěřím, nestál jsem o to kurvit si tělo nějakými prášky, které beztak nedělají nic jiného, než jen potlačují příznaky. Celou dobu jsem někde uvnitř v sobě věděl, že jsou to věci, kterými si prostě potřebuju projít.
    První panický záchvat jsem chytil (logicky) v práci, což se nakonec ukázalo jako pozitivní, protože jsem prostě musel nějakým způsobem fungovat a nějak to samo od sebe odešlo. Díky tomu jsem si do podvědomí uložil poznatek, že mne to nezabije, což ovšem nic nezměnilo na intenzitě, se kterou jsem to prožíval. Přišly strachy, jakákoli trochu stresující situace se mohla stát spouštěčem. Nakonec jsem uprostřed jednoho záchvatu zavolal na tísňovou linku, tam mne paní uklidnila natolik, že se mi dokonce později (skrz Internet) nějak dostala před oči informace o tom, co že se mi vlastně děje a hlavně, že to opravdu není žádné ohrožení života. Když jsem to takhle vědomě přijal, záchvaty ustaly.
    Nikola Schindler

    OdpovědětVymazat
  5. Koukni na toto video. Je zajímavé a mohlo by ti pomoct.
    https://www.youtube.com/watch?v=r89oH60nsYI

    OdpovědětVymazat