úterý 26. ledna 2016

Deprese... aneb panika je jen taková sranda...

Pokud věnujete pozornost i mému blogu, určitě jste zde narazili na článek, kde jsem popisovala, jak mě v mém životě dvakrát potkala panika. Psala jsem nejen o tom, ale i o černějších dnech, kdy jsem měla depresi. Pak jsem natáčela video o OCD, které mi diktovalo naprosto nesmyslné věci, které mám dělat, aby přešly moje úzkostné stavy. Krátkodobých depek jsem se většinou zbavila... během týdne byly pryč... najela jsem zpátky do svého standardu a přežívala... a to je to klíčové slovo "přežívala". V tomto článku vám napíšu, jak jsem se dostala do ošklivých depresí, které teď každý den prožívám. Snad v něm naleznete nějaké rady, jak se pocitům, které teď mám, vyhnout.


Nebudu se tu příliš vracet k tomu, jak probíhala panika a jak vznikla... to už asi stejně víte, nebo máte možnost si články zpětně přečíst. S panikou jsem se naučila žít a myslela jsem si, že už jsem nad ní vyhrála. Ovšem, povšimněte si toho paradoxu v předchozí větě "naučila jsem se s ní žít" a "myslela jsem si, že jsem nad ní vyhrála". Ne, nevyhrála... jen jsem svůj život přizpůsobila tak, abychom my dvě mohly koexistovat. Na srazy s mamkou, na které jsem kdysi jezdila sama v MHD, jsem začala jezdit s přítelem v autě. K babičce, kam jsem jezdila přes celou Prahu, jsem začala jezdit s ním - opět v autě. Na nákup jsem vůbec nechodila... přítel všechno obstaral cestou domů, nebo jsme šli spolu, když jsme odněkud jeli - v autě. Když jsem chtěla někam vyrazit, byl to většinou Čerňák, obchodní centrum, kam jsme jeli - jak jinak, než v autě. Tam jsem vždycky vyfasovala klíčky, abych před panikou mohla v případě potřeby utéct.

Každý všímavý člověk asi vidí, že nad panikou jsem vůbec nevyhrála, jak jsem říkala v onom videu, ale pouze se jí přizpůsobila. Udělala jsem takové ústupky, aby mě nechala být, ale aby tu mohla být pořád se mnou. A to byla ta základní chyba...

Po ošklivých panických stavech jsem byla ráda, že situace je aspoň takováhle. Mohla jsem chodit se psy, chodit po hadříkách, nakupovat s přítelem potraviny, natáčet videa a většinou mi panika nedávala nijak zabrat. Když už přišla, většinou jsem si s ní věděla rady a neměla z ní strach, nebo jsem si vzala prášek na zklidnění, když trvala příliš dlouho. Vedla jsem ale v zásadě spokojený život... získala jsem si odběratele na youtube, mohla jsem v klidu třeba do kina nebo i na nějakou vycházku. Na krátkou sama, na delší s přítelem. Dokonce jsem se dokázala i chválit... za každou blbost. "Zvládla jsi nakoupit bez paniky, šikovná." "Zvládla jsi dojít se psy, i s panikou, šikovná." Dlouho mi to stačilo...

Postupem času jsem na sobě cítila drobné náznaky, jak z toho stereotypu začínám být unavená. Nejdřív to byla taková podrážděná nálada... většinou ale s objevením nějakého návykového seriálu zase přešla. Pak jsem začínala být znechucená z toho, když jsem měla jet opět nakupovat na Čerňák. Říkala jsem si: "Na co potřebuju takovejch hadrů, když stejně nikam nechodím." I tak... natočila jsem video, radovala se z komentářů a chmury zase přešly.

Tyhle smutnější nálady se začaly cyklovat... vnímala jsem to tak jednou za čtvrt roku. Většinou to ale přešlo po tom, co jsem šla v pátek s mamkou na náš obvyklý oběd a kafe. O víkendu jsme jeli buď k našim, nebo jsme šli s přítelem třeba do kina, zajeli do mého oblíbeného Rossmana a bylo zase dobře. Youtube mě opravdu držel. Vždycky, když mi bylo špatně, myslela jsem jen na to, že už chci zase natáčet. Jenže pak nastal sled událostí, který mi spustil zase moje úzkostné stavy...

To byl takhle pátek a já se koukala na jeden stupidní film... byla jsem fakt unavená, ale říkala jsem, že už ho dokoukám. Byl fakt naprosto blbej, ale nějakým způsobem mě zkrátka zajímal. Bylo kolem druhý hodiny ranní, ale stejně jsem musela zhlédnout snad milion reklam. To film ještě prodloužilo. Někdy kolem třetí hodiny ranní film skončil a já si šla lehnout. Jenže jsem vůbec nemohla zabrat... prostě jsem to, jak se říká, přetáhla. Usnula jsem asi na čtyři hodiny. Ráno přítel volal strejdovi a ten říkal, že taky nemůže spát... nabídla jsem, že za ním zajedeme a že mu dám nějaké své staré prášky, po kterých se mi dobře spalo. Věděla jsem, jak je hrozný nespat... Sjeli jsme tam, strejda byl rád. Popisoval ony známé pocity, které máte, když nemůžete spát. Jak sedíte v pokoji a víte, jak na vás ten spánek prostě nejde. Kdybyste aspoň vzdáleně cítili, že když si lehnete, tak zaberete... ale ono prostě nic. Jo, znala jsem to...

Večer jsem si šla lehnout dřív, abych dohnala ten deficit... i tak jsem ale dvě hodiny koukala do počítače a pořád na sobě necítila únavu. Podotýkám, že bez PC prostě neusnu. No, nic jsem si z toho nedělala... měla jsem tu přece své staré prášky, které jsou zároveň sedativní, tak si půlku vezmu. Podle dávkování, které mi kdysi předepsal můj psychiatr. Prášek zabral... do půl hodinky jsem spala, ani jsem nevěděla jak.

Probudila jsem se asi v 11h dopoledne... měli jsme jít se psy... točila se mi hlava, cítila jsem, jak mám ruce jak loutka, ale i tak, oblékla jsem se a šla. Ve výtahu jsem si musela sednout na židličku, která se tam dá sklopit. Vyšli jsme ven, cítila jsem jak při každém kroku pružím a jak se mi pořád motá hlava. Když jsem přešla silnici, věděla jsem, že psy prostě nevyvenčím... tlak jsem snad vůbec neměla. Vrazila jsem přítelovi do ruky vodítko a upalovala domů. Ve výtahu jsem na sobě cítila, jak postupně omdlévám, ale snažila jsem se vydržet. Nakonec jsem se doplácala domů a skočila jsem rovnou do postele. Prospala jsem celý den.

Druhý den byl trochu lepší... pořád se mi chtělo spát, pořád jsem si připadala jak po obrně... na záchodě jsem skoro nemohla zkoordinovat ruce tak, abych si utrhla toaletní papír, ale už to trochu šlo. Stejně jsem většinu dne proležela a se psy ani nezkoušela jít.

Třetí den už jsem se cítila fajn... téměř všechny vedlejší účinky odezněly a já byla vyspaná. Jenže co dál... Vyspím se bez prášků? Nevyspím? Stresovala jsem se, co bude večer, ale byla jsem rozhodnutá, že tenhle prášek už si prostě nevezmu. Prostě kdyžtak přetrpím nějaký ten den bez spánku, a on pak dorazí.

Moje obavy se staly skutečností... večer jsem opět nemohla usnout... ale pořád jsem byla v klidu, protože jsem přece teď naspala tři dny, tak jeden den beze spánku vydržím. Usnula jsem zase asi na čtyři hodiny, ráno byla jak zmlácená, ale nic, s čím by se nedalo něco podnikat. Dělala jsem, co bylo potřeba, a doufala, že se večer vyspím.

Jenže opět nic... to už jsem se začala opět stresovat, že nebudu spát. Doma jsem měla ještě jedny prášky, na uklidnění, po kterých taky hezky spím, ale nechtěla jsem si je brát, protože je mám na paniku. Když je berete často, tak pak ztrácí účinek... a taky už jsem jich moc neměla. Spát jsem opět nemohla, ale byla jsem odhodlaná, že holt vydržím o těch čtyřech hodinách spánku.

Takhle jsem vydržela asi týden... pak už jsem se propadala do deprese... už jsem se opravdu potřebovala vyspat. Už jsem jen brečela, že chci spát... nedalo se jinak, večer jsem si vzala prášek na uklidnění a nádherně se vyspala. Ráno jsem byla šťastná, že doma pořád mám něco, co si můžu vzít, když nebudu moct spát. To mě uklidnilo, ale...

Začalo mi pískat v uchu. Někteří si teď možná ťukáte na čelo, že to se stane každému a že to je jen taková blbost... každý má něco, tak mně jen píská v uchu... o co jde? Ale věřte mi, že pokud vám takhle píská celý den a i když jdete spát, začnete z toho být vynervovaní. Když jsem natáčela video v naprostém tichu pokoje, musela jsem překřikovat to otravné pískání... Každou chvíli jsem to vydýchávala a v editaci videa to řešila střihem. Začala jsem hledat... a dozvěděla se, že to je tinnitus. Prý bývá subjektivní nebo objektivní. Já se pomalu začala smiřovat s myšlenkou, že mám ten subjektivní a že budu celý život žít s pískáním v uchu. Pročítala jsem si fóra, koukala na videa na youtube... stáhla jsem si tón, který má údajně tinnitus "vypnout" aspoň na chvíli. Fungovalo to... asi na minutu. Pak jsem si stáhla zvuky přímo pro lidi s tímhle onemocněním... zvuky přírody. Přítel si ze mě dělal legraci, že pořád poslouchám nějaké šplouchání. Jenže jen to mi pomáhalo. Usnout s tím večer byl opravdu boj. Vždycky jsem si nastavila ucho co nejvíc k počítači, abych vnímala jen to blbý šplouchání. I tak jsem si ale v některý dny musela vzít prášek.

Žila jsem s tím přes týden... pak jsem se někde dočetla, že tinnitus může být i od krční páteře... a je pravda, že když spím, tak ne ve zrovna dobré poloze. Tak jsem spala bez polštáře... za dva dny bylo pískání pryč. Byla jsem opravdu šťastná... i když jsem ho na některých hlučných místech neslyšela, pořád jsem na to myslela. Říkala jsem si, že s panikou žít dokážu, ale pískání v uchu už by mě asi fakt dohnalo k šílenství... obzvlášť, když to ovlivňuje natáčení videí.

Radovala jsem se, že už snad můžu přestat být vystresovaná... všechno se vyřešilo, najedu do svého standardu.

Druhý den jsme s přítelem vyrazili na Čerňák... jo, byli jsme fakt originální. Tam jsme si došli na jídlo... přítel si dal Kung-Pao, já opékané nudle s kuřecím masem. No, tentokrát mi moc nechutnaly, ale přítel na mě dohlížel, abych se pořádně najedla. Soukala jsem to do sebe, abych teda něco snědla, ale nebyly dobrý. Když jsme přijeli domů, tak jsem si lehla na gauč a koukala na oblíbený pořady. Najednou jsem v břiše cítila takový pobublávání a po chvíli křeče... šla jsem na záchod... no, dál to popisovat nebudu. Ty nudle mi fakt nesedly. Přítel mi udělal rozpečenou bagetku s prosciuttem s příchutí chilli a rajčatama. Když jsem do ní poprvé kousla, chutnala mi, ale čím dýl jsem ji jedla, tím mi po ní začínalo být trochu blbě. Nicméně, říkala jsem si, že ji dojím, přece to nevyhodím. Holt mi bude trochu blbě, ale do rána se z toho vyspím.

Jenže jsem začala pociťovat pálení v žaludku... pravděpodobně jsem ho rozdráždila tou čínou a dodělala šunkou s chilli. Jen podotýkám, že ta šunka nijak nepálila, jen prostě měla takový pálivý aroma. Každopádně, žaludek to prostě nepobral a mně začínalo být fakt blbě. Řekla jsem to přítelovi a ten mi objednal svíčkovou... ta je prej na všechno. Vždycky se po ní člověku udělá líp. Snědla jsem dva knedlíky a věděla jsem, že to nebyla dobrá volba... žaludek protestoval ještě víc. Pálil, jak kdyby mi tam hořelo. Doma jsme neměli žádná antacida, jen jedlou sodu, tak jsem si trochu dala. Příznaky se trochu zmírnily, ale pořád mi bylo blbě. Říkala jsem si, že budu mít krušnou noc... hmmm... kdyby jen noc...

První noc jsem teda aspoň spala... ráno mi bylo pořád blbě... udělala jsem si suchou rýži, abych žaludek nedráždila. Stejně jsem ale pořád pociťovala hrozný pálení...

Druhou noc jsem skoro nespala... bylo mi blbě... pořád jsem pila mléko, abych to pálení aspoň trochu zmírnila... přítel udělal kuře s rýží... Když jsem se opravdu hodně najedla, žaludek se zklidnil... téměř na celý den... ale stejně mě chvílemi pořád pálila žáha.

Noc byla naprosto příšerná... pořád jsem se budila, bylo mi zle... a začala jsem z toho být vynervovaná. Ráno jsem přítelovi říkala, že zajedem k doktorovi, že už se to prostě nedá. Jenže byla neděle a "gastro" by nebylo otevřený. Trochu jsme hledali na netu a zjistili jsme, že můj stav odpovídá spíš žaludeční neuróze. Když jsem se stresovala, můj žaludek opravdu protestoval nejvíc.

Přežila jsem další den, pořád jedla nějaké nedráždivé potraviny... ráno jsem si vzala prášek na zklidnění - a bylo mi líp. Takže jsem si sice podráždila žaludek nevhodnými potravinami, ale stav jsem si přihoršovala sama tím, jak jsem se stresovala.

I když jsem tohle věděla, pořád jsem se bála některé věci jíst. Nechtěla jsem nic kořeněného, něco mastného atd. Bylo před Vánoci a já neměla nakoupené žádné dárky. Vyrazili jsme s přítelem do obchoďáku a já se snažila nakoupit, co se dalo, abych pro rodinu něco měla. Když jsme tam trávili odpoledne, tak byla nasnadě otázka, co si dáme k jídlu... jenže po těch zkušenostech už jsem si na Čerňáku nic dávat nechtěla. Zároveň jsem ale nevěděla CO si teda vlastně mám dát. Bála jsem se, že budu zase prožívat ty odporný pocity v žaludku. Neumím to tak popsat, ale bylo mi opravdu zle.

Všechno to vygradovalo až do té podoby, že když jsem měla jíst, už se mi dělalo špatně... měla jsem hlad, chtěla jsem se najíst... měla jsem chuť na knedlo-vepřo, na segedin, ale prostě jsem se bála si to dát. Takže jsem pořád jela na nějaký rýži a dušeným mase. No, co vám budu povídat, bylo to hnusný. Nevím, jestli mě v tomhle pochopíte, ale tím, že jsem nemohla jíst, co jsem chtěla, jsem se dostala trochu do depek. Když jsem totiž měla paniku, byla jsem zvyklá si dát něco dobrýho, a někdy jsem si nemusela díky tomu brát prášek. S přítelem jsme byli zvyklí si večer objednat KFC, byl to takovej náš rituál k seriálům. A teď jsem si mohla dát tak brambory s řízkem na přírodno. Prostě jsem přišla o svůj poslední komfort... svobodně jíst co chci.

Svátky, které jsem měla před sebou, jsem prostresovala taky... přemýšlela jsem o tom, jak budu muset svoji rodinu otravovat s tím, že nemůžu jíst to, co mi dají na stůl. K tomu už tak pro mě nejsou vánoční svátky čas klidu a pohody, ale spíš stresu... díky mým úzkostem přemýšlím o tom, co mi bude, co nebude a když bude, jak všem Vánoce zkazím. Takže jsem měla ustavičně špatnou náladu a do toho jsem pořád jedla jen rohlíky s kefírem a nějakou tu rýži. Na pálení žáhy jsem jedla Gaviscon jak lentilky.

Vánoce jsem nějak přežila, teď ještě přežít Silvestr... už jsem mohla být v klidu, protože bylo pravděpodobné, že o Silvestra budu prostě s přítelem doma... budeme koukat na nějaké seriály a bude pohoda. Jenže nebyla... nemohla jsem se z toho stresu dostat a abych se ráno nasnídala, tak jsem si brala pokaždé neurol. Byla jsem zklamaná z toho, kam jsem to dopracovala... nemám práci, nezvládnu nikam dojet MHD, jsem závislá na přítelovi a jako poslední kapka přišlo to, že už se nemůžu ani pořádně najíst. Přišla jsem si jako parodie na sebe samu. Nefunguju už po žádné stránce... ani po těch základních jako "jít někam sama" ani po ještě nejzákladnějších "najíst se". I tak jsem se ale pořád snažila nějak to všechno přejít... věděla jsem, že ten zkažený žaludek je jen díky mému stresu a že se to zlepší. Už jsem pomalu začínala přemýšlet o návštěvě psychiatra...

Čím dál tím víc jsem si začala připouštět, jak jsem na nic... jak se stresuju z běžných denních činností... už jsem nechodila v klidu ráno se psy, už to byl boj. Nutno podotknout, že nejsou zrovna vychovaní... před venčením se vždycky perou a já je musím pacifikovat. Každý ráno. Občas se mi Angusek na truc počůrá, třeba když ho s sebou nevezmu na záchod, takže i to jsou takové chvíle, kdy jsem vynervovaná. Každopádně, uvědomuju si, že takový situace by měl člověk pořád zvládat a ne se z nich hroutit.

Byla jsem už opravdu zlomená, až jsem si jednoho dne řekla, že nebudu mít depky a ještě k tomu jíst nějaký blafy... takže jsem se asi po měsíci odhodlala dát mekáč. Taková zatěžkávací zkouška... pokud můj žaludek zvládne mekáč, tak už můžu jíst co chci a můžu se uklidnit. Už mi to bylo jedno... buď mi bude blbě psychicky, nebo fyzicky... vždyť o nic nejde. K mé radosti žaludek mekáč zvládnul a já měla radost, že si zase můžu dát nějaká dobrá jídla. Nemyslím přímo samej fast food, ale prostě cokoliv... a tím se nemusím stresovat "co že si to dneska teda dám". Byla jsem ráda... a říkala jsem si, že teď už bude všechno jenom lepší... protože tohle byla věc, která mě stresovala nejvíc.

Přijela jsem domů a na mobilu jsem měla zprávu od kamaráda, že mi musí něco říct. Ok, byl to kamarád, kterej pro mě vždycky byl trošku víc, než kamarád... takovej můj životní pilíř, se kterým jsem vždycky počítala. Odepsala jsem mu, co má tedy na srdci a on prý, že má dítě. Prý se mu po roce ozvala holka, se kterou se vyspal, a prý přijela i s děckem. Prodělal testy otcovství a dítě je jeho... vzal je k sobě domů a je šťastnej.

Nevím proč, ale obrátilo mi to celý svět naruby... dlouholetý kamarád z VOŠky už má svoji rodinu. Došlo mi, kolik času jsem promrhala panikou, depkováním, OCD, úzkostmi a já nevím čím... Lidi kolem mě už mají rodiny a já stojím na místě, nebo spíš jdu dolů. Nemám tendenci se lepšit, protože jsem si tak zvykla být doma, že už se bojím vyjít ven. Pracovat pod někým... dojet někam... zvládnu to? Jde to vůbec po takové době? Přišla jsem si jako ten největší loser... jako někdo, kdo právě procitnul a zjistil, že už nemůže dál žít tím způsobem, kterým žil doteď, protože mu uteče život mezi prsty. Jenže jak něco změnit? Jak se dostat zpátky do života... se vším tím stresem... s OCD, s panikou, teď i depresí. Zase postupně? Postupně se rok dostávat z těch všech věcí, co mě trápí? Kam mě dostalo čekání? Čekání, až mi bude líp? Do tohohle bodu... Potřebovala jsem něco udělat hned... ale nevěděla jsem jak. Došlo mi, jak jsem bezmocná... přes rok jsem žila tím, že jsem nakupovala hadříky a dělala videa... čekala na to, že jednoho dne mi bude líp a povedu život jako všichni ostatní. Jenže to nepřišlo. Prostě mi ujel vlak.

Večer mě ještě dorazil přítel... řekl mi o v zásadě nezanedbatelných zdravotních problémech. Svět se mi kompletně zhroutil. Už jsem nevěděla, co cítit, dělat. Už jsem nevěděla, co dál.

Přítel mi oznámil, že se svým zdravotním stavem bude něco dělat, až když si já vyřeším svou psychiku. Tak jsem druhý den jela do RIAPSu. Pokecala jsem si s psychiatrem, dozvěděla jsem se, že jsem normální, čemuž dodnes nevěřím, a dostala prášky na úzkosti a deprese.

Prášky se snažím brát, ale je mi po nich zle. Točí se mi hlava, mám křeče v končetinách, nechuť k jídlu, puls snad ani nenahmatám. Prožívám neskutečné pocity prázdna a i když mi kamarád napsal, že to, co mi napsal, byla jen sranda, líp mi není. Pořád si uvědomuju, že jsem nic nedokázala. Pořád žiju ten samý stereotyp... ráno vstanu, dojdu se psy, dám jim najíst, trochu uklidím, koukám na seriály, něco uvařím, někdy dojedu na Čerňák, někdy natočím video, večer opět koukám na seriály, opět dojdeme se psy a jdeme spát. Jiný vzorec prostě není... víc toho není. I když jsem před rokem byla šťastná, že je to aspoň takhle, dneska nejsem. Dneska vím, že jsem při první známce zlepšení mého stavu měla hledat práci... měla jsem se realizovat i v něčem jiném, než ve videích... měla jsem chodit mezi lidi, měla jsem chodit na nákup a překonávat paniku.

Ve srovnání s tím, jak se cítím teď, mi panika přijde jen jako sranda... jak ráda bych teď řešila jen to, jestli venku omdlím nebo neomdlím. Teď řeším, jestli se psychicky zhroutím, nebo nezhroutím.

Každý den je pro mě utrpení... pořád se nemůžu zbavit dojmu, že víc už toho v mém životě prostě nebude a na svůj "spokojený standard" prostě nejsem schopná najet. I kdybych pořád dělala to samé, šťastná nebudu. Ale teď nemám sílu dělat něco víc. Když vstávám, musím se dostávat z těch hrozných křečí a připomínat si, že tu jsou pořád lidi, kteří mě mají rádi. Nemám se tak špatně, vlastně mám všechno... možná to je ten problém... mám všechno... třeba je všechno tak moc jednoduchý, že jsem ztratila potřebu se snažit. Nevím... vím jen, že už jen přežívám. Občas mi připadá, že se zase ozývá stará Martina a začínám se cítit normálně, ale moje druhá stránka ji utne. Večer mi je líp a říkám si, jak natočím video a zase naskočím aspoň do nějakého základního režimu, ale ráno mi je tak zle, že to prostě nejde... Nevím, co bude dál... prášky beru... jestli pomůžou... netuším.

Nejsem jediná, kdo takhle žije kvůli tomu, že ho k tomu dohnaly jeho psychické stavy. Nejsem jediná, kdo si ten život takhle "usnadnil". Takhle dopadnete, když se přestanete snažit... když se spokojíte s málem... Proto vám radím ze své zkušenosti... nikdy nepolevujte v boji s panikou, agorafobií... bojujte ze všech sil. Neusnadňujte si to... nebo aspoň ne dlouhodobě. Třeba budete rádi, že nemusíte do obchodu, nemusíte nic zařizovat... nemusíte se psem, nemusíte mezi lidi. Jenže jednoho dne vám to může přestat stačit a vy budete bezmocní to změnit. Já si tak připadám... Jsem člověk, který si všechno tak usnadnil, že není schopný se z toho vyhrabat... zařídit si něco víc.

Už nevím, co dál napsat... myslím, že bylo řečeno vše... ještě se nevzdávám... doufám v lepší zítřky... ale není to jednoduchý. Snad se jednou budu cítit aspoň normálně... spokojeně... doufám.

Vaše,

Lilian Voss

14 komentářů:

  1. Všem těmto příznakům je potřeba říct ,,dost"! Jinak tě zničí, mluvím z vlastní zkušenosti protrpěla jsem takto 3 roky. 3 roky ničeho...žádné vzpomínky, jen beznaděj. Ale jednoho dne jsem si řekla, že myšlenky musím ovládat já ne ony mě.
    Doufám, že se tvůj stav zlepší a bude zase dobře. A vtípek, který ti kamarád udělal ber jako otevření očí. ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Martinko, je vidět, že jsi v docela silné depresi, když to vše takhle vidíš. Určitě ti vlak neujel ;) Vše v našem životě má nějaký smysl, nemá cenu hledět na to, co už bylo a přemýšlet, že to třeba mohlo být jinak. Ani nevíš, jak tě chápu a rozumím, s tím přežíváním ze dne na den, kdy každý den hledám okamžiky, jak si život udělat hezčím, aspoň na chviličku. Ale všechny ty radosti mi pak připadají tak zbytečné, že opět padám do černých myšlenek. Minulý týden jsem dostala už 4.léky, tedy jako že beru denně 4 druhy léků a k tomu mám další jako SOSky. Už si říkám, že budu brát třeba 20 tablet denně, jen abych už mohla normálně žít. S tou myšlenkou, žes měla jít do práce, to si nemyslím. Tedy před rokem a půl jsem si to taky myslela, že to bude ten "lék", jenže po 2,5 měsících jsem tak padla, že jsem se z toho zas hrabala půl roku. A opět na chvíli. Nakonec jsem se rozhodla, že budu pracovat z domova. Snad to klapne. Připadá mi, že se stále snažím najít něco, co mi pomůže, ale většinou to pomáhá chvíli, prvotní nadšení vystřídá pocit zbytečnosti, únavy, nespavosti, atd... Tak si zas najdu jinou aktivitu, je to furt dokola. Nejvíc mi můj klid narušují děti, něco si naplánuji, najednou dcera nemocná v horečkách, další den starosti se synem. Ty chodíš venčit psy, mě zaměstnávají děti. Napsala bych ti toho tolik, co si doopravdy myslím o životě, o této době apod, ale ty potřebuješ spíš povzbudit :) Snad se ozve nějaký optimista. Jen jsem ti chtěla říct, že jsem s tebou. Nemyslím si, že jsi slaboch. Videa máš super a klidně v nich pokračuj, nemyslím si, že by to bylo zbytečné. Krásný večer.

    OdpovědětVymazat
  3. S depresí moc legrace není, bohužel. Ráda bych napsala něco, co by pomohlo, ale z vlastní zkušenosti - člověk si to prostě asi musí (bohužel) protrpět sám.
    Ať je brzy lépe, držím pěsti.

    OdpovědětVymazat
  4. chodis nekam na terapii, pravidelne? fakt se mi zda, ze nektere veci nejsou zadne drámo, jako kdybych si mela pocitat co me kde skubne ve svalech, tak uz bych byla asi na milionu :D mozna by stacilo nekdy slyset, ze to je normalni..... pak nevznika zbytecna hypochondrie ;) min se pozorovat. deprese znam mooooooc dobre...

    OdpovědětVymazat
  5. Přeji mnoho sil v boji proti temné síle a brzké zlepšení stavu a k tomu z celého srdce mnoho štěstí. Spolubojovník Pit

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj, Lily.. mám tě moc ráda, a videa určitě toč dál, myslím že Tě dost drží nad vodou a Tvůj youtube kanál má budoucnost. Zažívala jsem trochu něco podobného, když jsem neměla práci, a bydlela na samotě s přítelem. Pocity že jsem na nic, prázdné dny, depresee.. už bydlím ve městě, v bytě, s přítelem jsme se rozešli, mám nového, život je super, a pracuju z domu. To by mohla být i cesta pro Tebe... co se třeba stát copywriterkou/ redaktorkou.. kdybys chtěla, můžu zkusit poradit. Třea jen jmako menší přivýdělek, a zvýšit si sebevědomí. Na psaní máš možná talent:) Jinak pokud máš ráda zvířata, doporučuju koně.... ty ti tak zlepší nladu, zvednou sebevědomí, pomohou začlenit se mezi lidi, pokud natrefíš na fajn stáj... já mám vlastního koníka a je to nejlepší terapeut. Pokud třeba týden nejezdím, cítím se pod psa.. vyjížďka na něm mě nakopne, protože mi zvedne sebevědomí, endorfiny a tak.. taky mám psíka a morčátka, na vše jsem zůstala po rozchodu s přítelem sama, i když jsem neměla pořádnou práci, a rodinu mám na druhé straně republiky. Vše se dá zvládnout! Pokud by sis chtěla psát/ pokecat, klidně se ozvi. Magda smichule@gmail.com.

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Lil. Když si nepomůžeš sama, budeš ztracená. Terapie, léky, doktoři, internet- to ti nepomůže. Měla by sis nastavit pevný denní režim a ten dodržovat. Ráno ve stejnou hodinu vstát, večer ve stejnou hodinu ulehnout, mezitím dělat něco užitečného, jíst 5x denně po třech hodinách, zařadit do jídelníčku zeleninu, ovoce, ořechy, chia semínka, bílkoviny, ryby... Zajít každý den do přírody, naučit se meditovat a hlavně si aspoň třikrát do týdne pořádně zacvičit. Na nákupy jezdit jen za odměnu. Když režim vydržíš dodržovat půl roku, budeš z problémů téměř venku. Po roce z tebe bude zdravý člověk. Klíčem k uzdravení je prostě striktně dodržovat pravidelný režim. Ve stavu, kdy člověk nemá sílu se ani najíst a umýt je to brutální , ale dá se to vydržet. Stanov si cíle, vymysli plán, popřemýšlej bez čeho se k těm cílům nedostaneš a začni krůček po krůčku t vytyčeným cílům směřovat. Nejdůležitější je prostě DBÁT NA PRAVIDELNÝ ZPŮSOB ŽIVOTA (spánkový režim, pitný režim, jídelní režim, pohybový režim, hygienický režim, relaxace, meditace, víra v lepší zítřky= ŠŤASTNÝ ŽIVOT, ŽÁDNÉ DEPRESE). Jediný člověk, který ti může opravdu pomoci, jsi ty sama. Hodně štěstí a síly.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čau, ani nevíš, jak jsem ráda za tenhle komentář. :) Protože léky beru, k psychiatrovi taky, ale přijde mi, že je mi spíš hůř. Už mi tak nějak došlo, že je to všechno spíš o mém vnitřním postoji a když jsem léta při režimu měla jen špatné nálady, ale ne vyloženě deprese, tak to snad musí jít stejným způsobem i teď. :) Dám na tvá slova a i když opravdu nebudu moct, budu dodržovat to, co si sama nastavím. Protože vysazovat prášky a zase zkoušet jiný... na to už fakt nemám sílu. To, co říkáš ty, dává logiku... dík moc za podporu. :)

      Vymazat
    2. Nemáš zač, Lili.:)

      Vymazat
  8. Ahoj Lili, to mě fakt mrzí čím procházíš, ale věř že máš určitě sílu to překonat a být v životě šťastná. Šťastný člověk totiž může být bez ohledu na to co dokázal nebo nedokázal a na to jestli si splnil nějaké cíle nebo ho nějaké čekají. Šťastný člověk může být prostě jen tak, tady a teď. Je ale těžké k tomu dospět a pochopit to. Naše společnost zaměřená na výkony, cíle a status tomu taky moc nepřispívá. Hledání smyslu našeho bytí je těžší než kdy dřív. I mě to trvalo dlouho a taky jsem si musela sáhnout svým způsobem na dno.
    Mám pro tebe ale dobrou zprávu :-) Každé osvícení a pochopení smyslu života, každá cesta k bezpodmínečnému štěstí vede přes tzv. psychospirituální krizi, dobu temna... Bylo tak tomu u všech svatých ve všech náboženstvích, filozofiích a dobách, od Matky Terezy až po Budhu. Opravdu, zkus si k tomu něco třeba najít a třeba tě to povzbudí. Takže už máš napůl vyhráno! Teď nechci vypadat, že to zlehčuju. Pokud bys chtěla zkusit pomoct sama sobě, doporučím nějaké knížky, které se zabývají žitím v přítomnosti. Např. "Moc přítomného okamžiku" od Eckharta Tolle nebo "Nová země" od téhož autora. Vlastně spojuje mnoho filozofických směrů a velmi přístupnou formou vystvětluje jak najít cestu ke svému středu. U nás v čechách je zase vynikající soudobá mystička třeba Marcelka z hor nebo Iva Adamcová, zkus jestli tě někdo z nich neosloví a jestli tam nenajdeš odpovědi, které hledáš. A co se týče toho zdraví, určitě bys měla vyzkoušet meditace. Jsou sice celkem dost náročné pro začátečníky, ale moc užitečné. Naučí tě vypnout hlavu, zbavit se těch dotěrných myšlenek, zahnat stres a převzít zase kontrolu nad svým tělem. Pro začátek je to težké a tak je dobré zkusit nejprve nějaké řízené meditace - například na hodině jogy nebo mluvené na youtube. Dá se meditovat na hudbu, obraz, slovo, mantru... cokoli ti pomůže se uvolnit a soustředit pouze na jedinou věc. A ještě bych ti doporučila najít nějakého dobrého kineziologa v okolí. Mě kineziologie v životě moc pomohla, ať už s fyzickým problémem (mimochodem byl to pocit že nemůžu dýchat) nebo s psychickou poruchou. Kineziolog totiž přes svalové reakce dokáže najít příčinu a bloky, které vznikly třeba už v dětství a ani si to neuvědomujeme a ty bloky zase přes svaly odblokuje. Je to jednoduché a překvapivě účinné a za vyzkoušení to myslím určitě stojí. Budu držet palce, drž se holka :-*

    OdpovědětVymazat
  9. ahoj, sjela jsem všechna tvá videa a tento článek. Možná bys mohla zkusit úplně jiný přístup, který pomáhá mě. Cítím z tebe hodně odmítání. Doporučuji sjíždět videa jana zahradníka havelky na youtube- seriál cesta z deprese. Bojoval s tím celý život. On doporučuje cestu přijetí a také práci s vnitřním dítětem. Nebo můžeš k němu do terapie. Ta videa ti moc doporučuji.Elena

    OdpovědětVymazat
  10. Ahoj:) Dočetla jsem tvůj článek a vzpomněla si na své období,kdy jsem myslela,že bude lepší "umřít". Pocity úzkosti,depresí na mě dolehly ke konci druháku na střední,kdy jsem zkolabovala ve škole.. Pořád se mi motala hlava a já nedokázala nic, ani spát ani se učit,ani vstát z postele... Rok jsem byla odkazana na pomoc blizkych. Mamka se mnou porad chodila a podpirala me. Skoncila jsem na antidepresivech. A jak pises,strach, panika me stale provazely. Pak jsem si rekla DOST, takhle zit nechci. I presto,ze se me motala hlava sla jsem ven(sama) nebo se psem, zacala jsem cvicit, omezila prasky na uklidneni a zacala psat blog. Uz je to 2 roky od te "katastrofy" a ver, ze se citim lip.. Sice jsem musela zopakovat treti rocnik,ale i tak, jednou za tuhle "zkusenost", budes rada:) Panika te opusti, kdyz uvidi, ze nema sanci! Máš můj obdiv a preju ti hodne sil;)

    OdpovědětVymazat
  11. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  12. Sedm let. Sedm let se hrabu ve sračkách. Pět antidepresiv vyuzkoušených, tuna sedativ. Těžká depresivní a úzkostná porucha, agorafobie a s tím panika. Celé dva měsíce jsem nebyla schopná jít ven, najíst se, umýt si vlasy, vyměnit hrnek na pití, ... Několik nevydařených pokusů o sebevraždu, vždy to skončilo na krizáku. Několikrát jsem říkala ,,dost". Nemůžu takhle žít. V diáři přeškrtán nejbližší data sebevraždy a snažím se být sluníčko. A vždy tam spadnu zase. Na psychiatrickém oddělení v Bohunické nemocnici. Je mi 17.

    OdpovědětVymazat