pondělí 22. září 2014

13. komnata - Vývoj

Jak jsem slíbila ve své 13. komnatě, popíšu vám další vývoj toho, co mě sužuje... tedy jak jsem na tom teď a jaký mám dnes postoj k PP. Jako bonus vám na konci přiložím svoje příspěvky z jedné facebookové stránky, kam jsem si chodila popovídat s lidmi, kteří trpí tím, co já.


Takže úplně na začátek bych vám ráda popsala jeden ošklivý stav, který mě potkal ještě před tím, než jsem pořádně publikovala svůj blog, a než jsem poslala do světa své video na youtube. Chci to udělat proto, že jednak poukážu na další příznaky, které může PP způsobovat, a jednak to byl takový zlom, kdy už jsem věděla, že se musím ponořit do něčeho, co mě baví, jinak se budu pořád potácet mezi světélkem naděje a naprostou temnotou.

Byla to další noc, kdy jsem se dusila ve spánku... nemohla jsem usnout. Sice jsem šla spát v klidu, ale moje podvědomí trápilo něco, co mi spouštělo onen nepříjemný syndrom. Kdykoliv jsem se nořila do říše snů, panika mě z ní vytrhla. Je to pocit, jako kdybyste se topili pod vodou a někdo vás z ní najednou vytáhl a vy jste z plna hrdla lapali po dechu. Nic příjemného. Sice jsem nakonec usnula a vyspala se dobře, ale ráno jsem z toho zkrátka měla depresi. Věděla jsem, že panika má tendenci odcházet ve vlnách, ale tohle byl týden, kdy jsem každý den vstávala s pocitem chronického prázdna a se strachem ze strachu. I když jsem na všechny příznaky byla zvyklá a uklidňovalo mě, že to, co se mi děje, je přirozený proces, nedokázala jsem být v klidu.

Ráno jsem se tedy probudila a hned jsem myslela na tu noc hrůzy. Ptala jsem se sama sebe, jak dlouho tohle můžu ještě vydržet. Jak moc je lidské tělo odolné... jak je odolná moje psychika... jak dlouho ještě dokážu vzdorovat a zachovávat si "zdravý" (ano, zní to trochu úsměvně) rozum? Zkrátka jsem byla fakt na dně... pročítala jsem si brožurku o PP, abych se uklidnila... navštívila jsem výše zmíněnou fb stránku a četla si příspěvky ostatních lidí. Ty samé příznaky... nepříjemné, ale neškodné... četla jsem si to do zblbnutí. Bohužel... dnes jsem zkrátka neměla psychicky na to, abych zachovala chladnou hlavu a šla něco dělat, co víc... nechtěla jsem ani vylézt z postele. Nebyla to předzvěst ničeho dobrého... Cítila jsem, jak mě panika sundává z mé těžce vydobyté pozice, kdy už jsem byla schopná chodit ven se psy, a dokonce i do obchodů. A nejen to... panika mě tlačila zpátky domů... zpátky do ložnice... zpátky do postele... zpátky do strachu z čehokoliv. Bylo mi zle... snažila jsem se vzdorovat, ale panika prostě měla navrch. Z mé příšerné noci si odnesla eso v rukávu - mučila mě pomyšlením na to, že přestanu dýchat i ve dne. Trvalo doslova jen pár sekund, než jsem se z té myšlenky vystresovala natolik, že panika převzala vedení. Dostavilo se bušení srdce, lapání po dechu, pocit depersonalizace a derealizace. Říkala jsem si, že tohle je konec... ne, že umřu, věděla jsem, že ne... ale že mi hrábne natolik, že mě prostě odvezou. Přítel mě uklidňoval a povzbuzoval... připomínal mi, jak už jsem byla v pohodě, že tohle je jen přechodný stav. Všechno jsem věděla... snažila jsem se o kontrolu dechu... nešlo to... součástí tohoto cvičení je i to, že na pár sekund dech zadržíte... a já byla ráda, že s tou kovadlinou na hrudi vůbec dýchám. Ležela jsem v posteli a cítila jsem, jak se mi pomalu odkrvují prsty na nohou i na rukou... Klasický dopad hyperventilace... ano, všechny příznaky jsem měla zmáklé... ale co mi to bylo platné... Stránka mého já, která se den co den s panikou přetlačovala o ty pomyslné dveře, do kterých se tak ráda drala, neměla dost síly, aby uvažovala racionálně. Zkrátka jsem panice zase jednou udělala radost a nechala ji, ať se na mě vyřádí. Skoro mi připadalo, že se mi mstí za to, že se vzpírám. Nepustila jsem ji do svého života takovou dobu, teď se konečně vrátila a já se ji snažím vyštvat. Tak do mě kopala a kopala... Koukala jsem na svoje ruce, nohy... připadaly mi cizí a byly v křeči... snažila jsem se zesláblýma rukama promasírovat nohy... vždycky mi to pomáhalo... přitom jsem se snažila upnout na nějaký bod v pokoji a uklidnit se... nedařilo se. Motala se mi hlava... nakonec jsem si vzala prášek a čekala na úlevu. Ta se naštěstí dostavila... aspoň tak, abych zase mohla zhluboka dýchat a zase se mi prokrvily končetiny.

Bohužel, každá takováhle zkušenost se na vás podepíše... můžete si pořád říkat, že je to jen v hlavě... ale taky může přijít chvíle, kdy si řeknete: "Je to sice jen v hlavě, ale já jí nešéfuju... to panika... tak co mi je to platný? Ten stav se bude opakovat... A třeba s nějakým dalším příznakem." To byl právě můj případ. To je právě ten zmiňovaný "Strach ze strachu". Ono to zní směšně... rada je jednoduchá - tak neměj strach. Jenže po takovýchhle zážitcích to není tak snadné...

Nicméně... ten den jsem proležela v napětí... bála jsem se vylézt z postele, bála jsem se zapnout televizi... pustit si video na youtube nebo jen pročítat časopis. Ano, tyhle příznaky už jsem jednou popisovala... ale prostě se to vrátilo. Zase ten iracionální strach. Jediné, na co jsem se těšila, byl večer. V noci jsem se vždycky cítila lépe (když jsem byla vzhůru). A v tu dobu mě přítel začal koučovat... donutil mě zvednout se a udělat si čaj. Nedokážu slovy popsat, jak jsou tyhle milníky pro panikáře důležité. Nebo aspoň pro mě. Byla jsem totiž přesvědčená, že jak vylezu z postele, spustí se mi zase panika... měla jsem strach... ale šla jsem. Věděla jsem, že to dělám pro sebe... a věděla jsem, že takhle nechci dál žít. Pokud teď něco neudělám, skončím fakt špatně. Tak jsem se zvedla a šla ten čaj prostě udělat. Asi je trochu trapný sem psát "zvládla jsem to", ale jo... zvládla... tenhle drobný krůček mi strašně pomohl. Místo toho, abych proležela další týden v posteli a čekala, až to bude lepší, šla jsem za tím, aby to bylo lepší. A to je právě ten bod zlomu, o kterém jsem mluvila. Řekla jsem si, že od teď už se nenechám od paniky omezovat. I kdybych se měla doplazit ven se psy, tak prostě půjdu. A pomáhá to. Neříkám, že vždycky můžu dělat všechno, co bych chtěla. Vždycky si dám jen takové úkoly, na které se cítím. Vždycky mi je nepříjemné jet výtahem se psy, ale jdu. Nechce se mi jít dál, než před barák, ale jdu. Nechce se mi jít nakupovat potraviny, stejně vyrazím. Nechce se mi vystavovat se obchoďáku, ale stejně to udělám. Ono totiž to "nechce" neplyne z toho, že bych já nechtěla... ono je to všechno naopak. Chci být svobodná... jen panika si prostě stále staví hlavu a doufá, že to vzdám.

Po tomhle zážitku jsem tedy věděla, že se musím ponořit do nějaké práce... nejlépe do toho, co mě baví. Abych zaměstnala svoji hlavu... je dobrá jakákoliv práce, ale nejlepší je taková, u které člověk není apatický, a nedělá ji bezmyšlenkovitě. No a když vymýšlím, jaká udělat videa nebo píšu článek, opravdu na to myslím a panika nemá skulinku, kam by vlezla. :)

Takže pokud bych to měla shrnout, psaní blogu mi v boji proti panice opravdu pomohlo. Čím dál víc beru běžné denní činnosti opravdu jako běžné a snažím se jim nevyhýbat. Dřív jsem byla ráda, když přítel došel se psy sám... dnes jdu, i když mi zase za krkem visí panika, občas se ten strach pojí i s nadšením. Zní to asi zvláštně, ale vždycky, když situaci zvládnu i v tom špatném stavu, dodá mi to zase trochu síly. A když panika vidí, že na ni s prominutím se*u, dá zase na chvíli pokoj.

Nemyslím si, že se jí zbavím hned... ale věřím tomu, že jednou se přestane vracet úplně. Jen tomu musím jít naproti a ne dělat to, co po mě chce ona. Budu dělat to, co chci já, pokud to jen trochu bude možné. :)

Co se týče mého vztahu k této nemoci, musím říct, že ji nenávidím. Ale zároveň je to součást mě... a bez ní bych asi nebyla taková, jaká jsem. Takže ji nenávidím, ale svým způsobem jsem se ji musela naučit ji mít ráda. Sice se panika snaží sebrat mi život, ale na druhou stranu mi dává šanci bojovat proti věcem, proti kterým ostatní běžně nebojují. Myslím si, že pokud se člověk nenechá od té potvory lapit a odkáže ji do patřičných míst, může získat naprostou kontrolu nad svým životem a svou myslí. Ne každý totiž bojuje sám proti sobě... ne každý bojuje s nejrůznějšími nutkavými myšlenkami. A pokud se z toho člověk nezblázní, nejen že získá to, co mu panika na chvíli vzala, ale bude silnějším než kdy dřív. :)

A v to doufám.

Zde najdete slíbené příspěvky z fb stránky sdružující lidi s PP a agorafobií.

Nevím, jestli dělám úplně dobře, že ty příspěvky zveřejním... ono totiž z některých mě samotnou trochu mrazí... ale říkám si, že to je přesně ten důvod, proč se o panice nemluví. Ti lidé se bojí své pocity popsat ostatním, protože se bojí reakcí. A tak jsem si řekla, že já všechno napíšu tak, jak to bylo, bez nějaké cenzury nebo upravování příspěvků. Zkrátka tím jsem si prošla... a nejen já... takže pokud vás to zajímá, čtěte dál... :)

K prvnímu příspěvku bych ráda dodala, že jsem v té době byla ještě optimistická a k té skupině jsem se připojila spíš proto, že jsem chtěla poradit ostatním a paniku zvládnout sama. Bylo to v té době, kdy jsem popisovala, že mi nebývalo dobře. Nicméně jsem se ještě nepovažovala za panikáře a rozdávala jednu radu za druhou. Ovšem brzy jsem se přesvědčila o tom, jak jsem byla pošetilá. :)

Dobrý den, děkuji vám za přijetí. Právě procházím už třetím obdobím panických záchvatů a agorafobie. Chci s vámi sdílet svoje zážitky a snad i trochu poradit. K psychologovi nechodím, snažím se vše zvládnout vůlí. Někdy to není jednoduché, ale věřím, že to jde. :)

Postupem doby se ale můj stav zhoršoval... nevím, jestli to bylo tím,  že jsem si četla příznaky těch dalších lidí, ale zkrátka se mi panika pomalu vracela...

Čau lidi, stává se vám někdy, že když usínáte, tak se dostanete do jakéhosi mikrospánku, a pak se probudíte s tím, že se jakoby zapomenete nadechnout, nebo co? Pak usínáte a stane se to znova?

V dalším příspěvku už píšu o agorafobii a o tom, jak bývám nepříjemná na lidi. Ano, i to je někdy bohužel její součástí.

Čau bando, je tu někdo, kdo má takovou agorafobii, že když musí ven a někoho potká (třeba ve výtahu), tak už je naštvanej? Nebo hůř... když na něj promluví, máte chuť na něj třeba zařvat? Já jo, nevím, co s tim. 

Pak jsem tam dlouhou dobu nenapsala... to už mi bývalo tak zle, že jsem ani nezapínala počítač. Jen někdy večer, abych si pustila seriál, ale na facebook jsem nechodila, ani na e-mail. Úplně jsem se odstřihla. V dalším příspěvku už tedy nejsem tak vyzívaná jako na začátku... naopak už jsem po návštěvě psychologa a "chlubím" se tím, že jsem to nakonec nezvládla. Tenkrát jsem si připadala trapně... po tom prvním příspěvku, kdy jsem psala, že věřím, že se vše dá zvládnout vůlí, mi totiž jedna paní psala, že by radši lékaře navštívila. A já si tam vesele psala, jak už paniku zvládám a že psychologům nevěřím. A jak jsem dopadla. :)

Čau, před týdnem jsem dostala pejska, což mi udělalo radost, ale zároveň jsem kvůli tomu nemohla spát, protože to pro mě emocionálně bylo vyčerpávající - chtěla jsem ho od dětství a nevěděla jsem, jak s tou radostí naložit - a taky protože v noci zlobil. Týden jsem spala tak 4 hodiny denně, a pak se dostavily stavy, že už jsem se bála zabrat, protože mě vzbudí psi (máme dva), nebo že se mi rozbuší srdce a bude mi blbě od žaludku, a tak se stalo, že jsem spadla do panický poruchy a tentokrát už se všema příznakama. Došlo to až k tomu, že jsem se bála, že přítel, který je vždycky oporou, mi najednou bude připadat cizí a třeba mu ublížím. Bála jsem se jít na balkon nebo do kuchyně, abych neublížila sobě, protože jsem byla na pokraji fyzickýho vyčerpání a psychicky jsem byla vyřízená úplně. Přítel mě tedy odvezl do krizovýho centra, kde jsem si pokecala s psychologem a ten mi dal antidepresiva. Jenže teď se zase cítím tak, že je mi všechno nějak jedno... sice nemám panický úzkosti, ale nedokážu se zabavit. Uklízím, vařím, hraju na kompu, koukám na seriály, ale tak nějak jakoby naprogramovaně. Tak se chci zeptat, to je účinek těch antidepresiv? Ráda bych zas nějaký ten elán.

V dalším příspěvku už popisuju své pocity, když mám jít nakupovat - to už jsem se zase snažila nějak fungovat. A také odpovídám jedné paní, která mi řekla, že agorafobii stále má, a tak raději jezdí autem. To je pro mě dodnes nepochopitelné... přijde mi hrozné MHD i řízení auta... to je moc velká zodpovědnost. Také se svěřuji s tím, že by mi bylo lépe, kdyby o mě rovnou lidé věděli, že tu paniku mám. Totiž, abych to vysvětlila... každý panikář to má trošku jinak. Někdo se bojí, že sebou třeba sekne v autobuse a nikdo mu nepomůže a já to mám zas naopak tak, že se bojím, že když se mi tohle stane, tak kolem mě najednou budou lidi a nebudou vědět, co mi je. :)

Radko, to tě obdivuju, že řídíš... já teda občas taky, ale v tomhle období bych to nedala... jinak ten pocit ty věci tam radši nechat mám právě taky... nebo obracím oči v sloup, když prodavačka nemůže sundat ten čip ... to fakt chci utéct, ale snažím se uklidnit... a máš pravdu, že kdybychom to o sobě věděli, bylo by nám líp... já si vždycky říkám, že snad každýmu dopředu oznámím, že mám paniku, tak kdybych se chovala divně, ať to pochopí... a právě kdyby to věděl, tak bych tu paniku nedostala.:)

V dalším příspěvku sklízím gratulace, že jsem zvládla obchody. :) A taky hlásím, že se chystám na jízdu MHD, samozřejmě nadopovaná práškama. K tomu bych ještě podotkla, že ta plánovaná jízda se dodnes neuskutečnila...

Čau bando, tak jsem dneska byla nakupovat... v obchodě to šlo, když jsem se koukala po věcech... panika se sice ozvala, ale zahnala jsem ji. U pokladny už to ale bylo peklo... jak tam prodavačka pomalu sundává čipy z těch věcí, tak je mi hrozně. Taky se vám při tom dělá blbě? No nic, jak jsem vyběhla z obchodu se zaplacenýma věcma tak dobrý, takže úspěch. Pak jsme ještě byli v kině a po dlouhý době se mi tam nedělalo špatně a film jsem si užila. Tak ještě zvládnout MHD, to pojedu vyzkoušet zítra. 

Díky!!! Ještě před dvěma týdny jsem na tom byla fakt špatně, takže jsem ráda i za takovejhle pokrok  tak si držme pěsti s tou hromadkou... poprvé po dlouhý době budu úplně sama, no... takže Rivotril.


Tady popisuju další výlet do obchodů a odpovídám jedné paní, které jsem se svěřila, že mi nedělá dobře blikání zářivek v obchodě. U panické poruchy jsem nezmínila hypochondrii... paní mi tedy řekla, že by to mohlo být něco vážného, třeba epilepsie. No dobračka. :D

Tak jak jsi dnes dopadla?

No nijak, bohužel jsem to vzdala... takže jsem jela s přítelem nakupovat a zase jsem šla sama po obchodech... bohužel tentokrát panika, takže jsem mu zavolala, aby za mnou přišel... tak jindy. 


To je mi líto... A kde ho necháváš když jdeš sama? Já když mi bylo nejhůř bych sama do obchodu nevlezla.

Já bydlim v Praze, jezdíme do obchoďáku na Černym mostě... tam on si jde do casina na automat a k tomu dostane zadara občerstvení... a já si jdu po obchodech... pak se sejdeme někde před kinem, většinou to máme takhle spojený, že jdem rovnou na nějakej film... no a dneska jsme jeli jen do Edenu... on šel do Datartu a ja do Gate... ale i během těch 5ti minut jsem tam chytla paniku... asi i kvůli těm zářivkám a klimatizaci... prostě jedno s druhym.

Tobě nedělá dobře blikání? S tím bych radši někam zašla, problém by mohl být i jinde.

Tak já to blikání nevnímala až do paniky... takže spíš když už vejdu do obchodu, tak podvědomě hledám něco, co by mě do tý paniky dostalo... paniku mám už šest let... zvládala jsem ji dobře... až teď, v tomhle období jsem to nedala, protože jsem nespala a dostala úplně všechny příznaky... dřív jsem měla jen některý.

V následujícím příspěvku se paní ptá, jestli má někdo tak silnou agoru, že nikam nechodí. A já odpovídám, že chodím do obchodů, ale jen když na mě čeká přítel. A že to jsou "ty začátky". No... trvají už tři měsíce. :) I tak si ale musíte vždycky vzít z každého pokusu jen to dobré... někdy to holt trvá déle.

Děkuji za přijetí.
Je tu někdo kdo má tak silnou pp a agorafobii že je jen zavřený doma a nikam nechodí?

Já nikam nechodím bez přítele... ale s ním se to snažím překonávat, abych zas mohla vylézt i sama... sama jdu jen se psem nebo po obchodech, ale jen za podmínky, že na mě někde čeká přítel, no... to jsou prostě začátky.

Další příspěvek od paní se silnou agorafobií a moje dojmy a pocity.

Ahojky, má někdo zkušenosti jak se poprat s agorafobií , když nevyjdu sama z baráku , nedojdu nikam sama a nemůžu být doma sama atd. ? ;-(

Já se s tím peru zrovna teď... už jsem si tím prošla před lety a vždycky jsem to dělala způsobem "dostanu se sama z bodu A do bodu B, kde na mě bude někdo čekat"... teď jdu občas sama se psem a myslím, že bych zvládla i jít na nákup, ale ještě jsem nezkoušela... minulý týden jsem s přítelem udělala třeba to, že mě vyhodil před jedním obchodem a jel na kotelnu poblíž (má ji ve správě)... já si prošla obchod a přišla za ním... a takhle to prostě pomalu zkoušet, až ti dojde, že to nic není... ale já sama to zatím neumím... ale vždycky si říkám "tohle je můj prostor, jsem to já a já sama si můžu pomoct a vyhovět, okolí nevnímám a ve svém prostoru se můžu cítit jak chci"... a jako nouzovku u sebe mám rivotril a naučila jsem se kontrolu dechu... ale chce to prostě pomalu protahovat tu bezpečnou zónu... třeba si nejdřív stoupnout před byt a tam být v pohodě... pak jít ven před barák... pak k obchodu... pak do obchodu... pak na zastávku... pak jet jednu zastávku tramvají... a tím si uděláš ten perimetr, kde budeš v pohodě... ale mně se fakt osvědčilo mít u toho ještě někoho blízkýho.

Tady jsem nezvládala identifikovat konkrétní spouštěč... přesto ale věřím, že každý ho někde v sobě má... jen o něm bohužel neví, a tak ho nemůže eliminovat.

Já se snažím nevyhýbat se běžným věcem, ale bohužel mám tu paniku teď tak blbou, že už není konkrétní spouštěč, kterému bych se vyvarovala... takže ji dostávám v podstatě kdykoliv... jdu do obchodu v klidu a najednou mě to přepadne... dřív jsem byla v bezpečí s přítelem a stejně, když jsme byli naposledy nakupovat, se mi najednou udělalo blbě a málem jsem omdlela... přitom při minulém nakupování jsem byla sama v dobré náladě a panika nebyla... fakt nevim, co s tim... myslela jsem si, že když to zvládnu jednou, tak už to bude jen lepší... ale není... 

Je to fakt hrozný... já jsem dřív totiž mívala "jen" hyperventilaci a bušení srdce... a to se po návštěvě psychiatra zlepšilo v podstatě hned. Jenže teď mám paniku se všema příznakama (derealizace, depersonalizace, odcizení, strach ze ztráty kontroly...) a k tomu ještě spojenou s kompulzí. A když se tyhle dvě spustí dohromady, tak si mě hezky podávaj. Já vím, co mám dělat, co si mám říkat, umím i kontrolu dechu. Ale stejně jednou jdu a je to v pohodě, jdu podruhý a dostanu takovou paniku, jak nikdy. Takže dělat to po krůčkách mi asi nepomůže.

Tento příspěvěk jsem napsala po návštěvě Palladia o prázdninách. Asi si dokážete představit ty davy nakupujících turistů... a já si tam nakráčela s agorou. :) Jak to asi dopadlo. Do toho už jsem měla fakt ponorku... ta izolace, když nemůžete sami vylézt ven, je pro psychiku destruktivní.

Je tu někdo, kdo má agoru a paniku spojený s agresí? Fakt mám hroznej vztek už kvůli maličkostem. Dřív jsem ráda jezdila nakupovat. Tak jsem jela s přítelem na ta místa, abych si připomněla, jak to bylo v pohodě. Ale samý davy lidí, rodiny s dětma roztažený přes celou uličku v obchoďáku, no fakt jsem byla tak vytočená, že jsem z toho dostala paniku. Něco se prostě změnilo, už na těch místech nejsem šťastná, naopak mě ty lidi ještě víc štvou. Máte to někdo taky tak?

No a tady už jsem zvládla obchody a myslela jsem si, jak to mám všechno hezky za sebou a můžu začít opět radit. :D

Čau všichni,
už se tu dlouho neobjevil nějaký ten motivační příspěvek, tak se vám pochlubím, co jsem dnes zvládla.  Vybrala jsem si na internetu jiný telefon, protože nějak nedávám ty dotykáče. Jen se nad tím rozčiluju, tak jsem si vybrala jeden polodotykovej. HTC ChaCha, kdyby to někoho zajímalo.  Takže jsme se s přítelem sebrali, jeli prodat můj starý telefon, a pak pro ten nový. Pán na výkupu byl šílenej, rozhodně nikam nepospíchal... přítel taky prodával jeden svůj starý mobil, co mu rok ležel v šuplíku, takže jsme tam byli asi půl hodiny. No jo, panika se hlásila, ale utnula jsem ji tím, že jsem začala myslet na něco příjemného. Takže jedna krize zažehnána. Po výkupu jsme šli do jednoho bistra na jídlo, a pak pro telefon. Panika to tentokrát vůbec nezkusila.  Pak jsme jeli domů, abychom ozkoušeli telefony (oba jsme si koupili novej  ). No a k večeru jsme se rozhodli, že pojedeme do nákupního centra, kde si sama projdu obchody. Tentokrát už mi ta potvora ale dala zabrat. Procházela jsem obchody s kovadlinou na hrudi, ale stále jsem se snažila vnímat jiné podněty... oblečení, boty, kabelky, výkladní skříně... zadařilo se.  Sice jsem šla raději pomalu ven na vzduch, abych se trochu zklidnila, ale panice jsem se nepoddala. A to se mi v jednu chvíli zamotala hlava, protože v tom nákupáku maj naprosto debilní dlaždičky, od kterých se odráží veškeré světelné nápisy obchodů. Je to sice hezký, ale když kouknu dolů, nedělá mi to dobře. Každopádně s jednou přestávkou jsem obchody zvládla a beru to jako dílčí úspěch.  Takže se musím pochválit, když to nikdo jinej v tuhle hodinu neudělá.  Bojujte lidičky, vemte si k srdci všechny rady a dejte tý potvoře, co jí patří. I kdyby se vám to mělo dvakrát povést, potřetí zase ne, tak to stojí za to.  Dobrou noc.

Čau všichni,
protože u překonávání té potvory PP a agorafobie je nejdůležitější pravidelnost a systematičnost, tak jsem dneska byla zase trénovat. Tentokrát to bylo ještě horší než minule, ale... Už od rána se mi blbě dýchalo... jednak asi nějak blbě spím a mám poskřípaný svaly na zádech a jednak do toho ještě úzkost atd., takže jsem si říkala, že dneska nikam nejdu. Pak ale přišel přítel s tím, že bychom se mohli kouknout do IKEA na nějaký věci do bytu a že by mě vzal zase i do obchoďáku a dal i nějaký peníze na útratu. Tak jsem si řekla... hm, to bude teda zajímavý, ale co, když mi bude fakt blbě, prostě to odpískám. Vlezla jsem do obchoďáku, bylo mi hned blbě. Fakt jsem ty lidi vnímala jako film... prostě to množství světel a podnětů mi nedělá dobře. Tak do mě přítel asi čtvrt hodiny hustil, ať si jdu prostě po těch obchodech a vnímám to, že si něco hezkýho koupím a ne nějakou paniku. Že moje tělo si prostě poradí se vším. Tak jsem mu všechno odkývala a říkala si, že až zajde do baru na kafe, kde na mě vždycky čeká, tak se vrátím a holt tam prostě půl hodiny počkám. Jenže přítel to vyhmátl a dohlížel na mě, dokud nesjedu po eskalátorech hezky dolů.  V první chvíli jsem si říkala, že už snad zašel, tak se vrátím na čerstvý vzduch se uklidnit. Ale pak si říkám... co, budu se uklidňovat a co z toho, stejně si chci něco koupit, tak prostě půjdu a uvidím. No nebylo mi vůbec dobře... většinou mám aspoň nějaký nápad co chci kupovat, tak myslím na to, ale teď nic. Tak jsem šla dál a začala vnímat výkladní skříně, až mě zaujaly tuhle šaty v Reserved, tuhle křivák... až jsem se naladila na příjemnější vlnu a šla jsem prostě do toho. Vzala jsem to do New Yorkeru, kde mě hned upoutalo na figuríně tričko. Tak jsem ho šla hledat... nemohla jsem ho najít, ale to odvedlo mý myšlenky aspoň trochu jinam. Ještě jsem našla košili, kterou jsem sháněla a k tomu za směšných 79,-- Kč, tak jsem si ji šla vyzkoušet do kabinek, že se tam i trochu uklidním. Košile byla dobrá, ale špatně se mi udělalo už při pomyšlení, že půjdu k pokladně. Ale přece tam tu košili nenechám, když zrovna tuhle sháním a viděla jsem je běžně prodávat za 400,- Kč.  Tak jsem si řekla, že to prostě dám a když sebou fláknu, tak holt vysvětlím, že se omlouvám, ale že jsem pako. Ještě chvilku jsem tam bloudila, abych se uklidnila, našla jsem i to tričko, co jsem hledala, a vyrazila k pokladně. A co se agorafobikovi nestane, zákaznice s džínama byla rychlejší.  No, už na mě šly zase mrákoty, ale říkám si ne, to prostě vydržím. Holka platila kartou, bezkontaktní bohužel neměla, což proces ještě prodloužilo. No nic, pořád dobrý, koukám po stojanech, ať nemyslím na PP. Přišla jsem na řadu a jen doufala, že ta pokladní bude fakt rychlá, protože srdce mi úplně bušilo. Všechno odčipovala, namarkovala, dala do tašky, já jsem zaplatila a v tu ránu ze mě všechno opadlo. Měla jsem z toho tak dobrej pocit, že panika najednou byla úplně pryč, a já si šla chodit po dalších obchodech naprosto v klidu. Šla jsem do obchodu, kde mě zase potkala situace, kterou mají všichni agorafobici rádi - přišla tam holka, že má zamluvený kalhoty, a pokladní je nemohla najít - a já úplně v klidu počkala, zaplatila sluneční brýle, co jsem vybrala, a šla dál. Pak jsem zvládla i tu IKEU, i když jsme tam byli asi hodinu a další čtvrt hodinu ve frontě. Co z toho plyne?  Pokud už vám někdo řekl, že nejdůležitější je pravidelný trénink, tak ho opravdu dodržujte. Pomáhá to. Ty dvě stránky se ve vás prostě bijou. Jedna říká: "Uteč, tady je to hrozný, tady nechci být." a ta druhá "Vždyť to je blbost, co bych kam utíkala, nic se mi nemůže stát." Tyhle dvě stránky se prostě musí postavit čelem tomu, čeho se bojíte... ony si pak zvyknou, vyříkají si to mezi sebou a nechají vás v klidu nakupovat, stát ve frontě, chodit do kina, jezdit v MHD. Už vás nebudou otravovat, abyste utekli, protože budou naučený, že se nic neděje.  Omlouvám se za tenhle dlouhej příspěvek a ty metafory, ale ráda sem dávám i nějaký motivační proslovy, abyste věděli, že ty rady, co slýcháte, opravdu fungují, jen od sebe nesmíte chtít hned moc a musíte být na sebe hodní.  Tak snad jsem vás neunudila, přeju dobrou noc.

A tady už opět úřaduje panika. :)

Tak dneska mám za sebou krušnou noc. Teda spíš usínání a je mi z toho blbě už teď po probuzení, když jsem si na to vzpomněla. Zkrátka docela pravidelně se mi stává, že jdu spát napjatá v jakési křeči. A pak usínám, tělo se uvolňuje, a jak se uvolní, tak se jakoby nějak hnu, nekontroluju dech a vzbudím se s tím, že se toho leknu a dech rychle popadám. To se mi stalo včera dvakrát... vždycky to trvá fakt třeba pět sekund, ale ráno si na to vzpomenu a je mi hned blbě. Taky se mi stává, že se proberu s tím, že mám strašnej strach, že nebudu hýbat rukou. Tak s ní rychle začnu hýbat a zase usnu. To je taky vždycky jen chvilka. Stává se vám něco podobnýho?

Dilema všech panikářů - mám být v pohodě, když jsem teď v pohodě... nebo mám radši začít myslet na paniku, abych nebyla tak v pohodě a byla připravená na nejhorší? :) Aneb strach ze strachu nestačí... už mám strach i z toho být v klidu.

Lidi, chci se vás zeptat, taky někdy máte takový rozporuplný pocity, jestli na paniku myslet nebo nemyslet? Třeba, že když na ni přestanete myslet, bude vám dobře, tak vás o to víc přepadne, protože na to nebudete připravení? A pak, když na to přijde myšlenka, dostanete takovou jakoby ránu u žaludku? Já nevím, jak to popsat. Prostě takovej divnej pocit, co pak projede celým tělem, prostě stresová vlna, dalo by se říct.

Tyto příspěvky už vlastně zachycují dobu bezprostředně před založením blogu. To mi nebylo vůbec dobře... ale jak jsem zmiňovala... věděla jsem, že si potřebuju najít něco, co mě bude bavit.

Tak, další noc hrůzy mám za sebou. Pokaždý, když už jsem měla usnout, jsem se najednou probudila s tím, že nedýchám. Přitom jsem měla jen mikrospánek a vím, že jsem dýchala. Ale asi mi to podvědomě nějak nestačilo, já nevim. Nakonec jsem teda nějakou tu hodinu naspala, ale hned ráno jsem si vzpomněla na tu noc a jen brečím. Strach ze ztráty sebekontroly. Tak moc bych si zase chtěla užívat život, ale mám dojem, že jedna stránka mýho já mě prostě nenávidí, a tak mě mučí. Už fakt nevim, co s tim. Prášky beru, ale nepomáhaj. Dřív jsem po nich aspoň hezky usnula, teď zase usínám čím dál později. Rivotril mi doktor odmítl napsat, protože je prej návykovej, takže s ním šetřím a nemůžu si vzít dva před spaním jako dřív. Už fakt nemůžu.

Katko, úplně chápu tvoje pocity... já jsem na tom teď podobně... poslední dny jsou prostě na nic... se psy chodím natřikrát, než se konečně odhodlám k výtahu... když už se odhodlám, začne se mi motat hlava... vydržím sotva, aby se vyčůrali a musim domu... k tomu mám ještě OCD a deprese... takže takový bezvadný kombo... bojím se, že ztratím kontrolu a skočim z balkonu a protože mám depresi, tak se ještě bojím toho, že jednoho dne mě ten pocit přemůže, že už si nenajdu důvod žít  bojím se vylézt ven, protože by mi třeba mohlo hrábnout a mohla bych skočit pod auto... jo, vim... logickej řetězec - blbost... ale prostě si nemůžu poručit... pomalu to vzdávám, když slyším, jak dlouho některý z nás tu paniku maj... tak nějak jsem doufala, že jak se jí zbavím jednou, tak už se nevrátí... což není pravda, jak jsem se přesvědčila na vlastní pěst...

Je to fakt únavný... každej den to samý... ráno už se probouzim s křečema v břiše, že budu muset se psy... výtahem... přes ostrahu... tak si vezmu Rivotril, počkám čtvrt hodiny a jdu... někdy to dám slušně, tak si říkám: "Fajn, tak se někam dostáváme." jenže druhej den si prostě nemůžu pomoct a zase se bojim... jednou zvládnu obchody naprosto v pohodě... a pak jdu jinej den, blbě šlápnu, najednou začnu vnímat podlahu... nevím, jak to popsat... najednou mě prostě začne zneklidňovat uplně všechno... jak jdu, jak koukám, jak dýchám, jak sahám pro mobil... prostě všechno najednou špatně, netušim proč... takže se mi rozklepou nohy a sotva dolezu po eskalátorech na místo, kde si můžu sednout a uklidnit se... už mě to fakt nebaví, nikdo po mě nechce raketový inženýrství, ale pro mě je to těžký... jít ven, občas i být jen doma... když krájim zeleninu, abych udělala jídlo, tak si řeknu: "Co když se podřežu."... fakt psycho už... a doktor řekl, že se těm věcem mám vystavovat... jenže někdy se to fakt nedá.

Proč jsem si dala práci s kopírováním těchto příspěvků a podělila se o ně s vámi? Protože zachycují moje nejniternější pocity v době, kdy jsem bojovala s panikou. Krásně na nich můžete vidět, jak si panika dokáže pohrát s lidskou myslí, a jak odchází ve vlnách. Pokud něčím takovým trpíte, musíte jít vyléčení naproti, ale nečekat od toho zázraky. Pokud se vám jednou zadaří, vemte si z toho to pozitivní, ale nechávejte tomu volný průběh. Myšleno tak, že se hned neradujte, že panika je najednou pryč. Já jsem na ten zázrak čekala... na to, až panika sama odejde... a neodešla. Chodila jsem do obchodů s tím, že se "snad" neozve, ale přitom jsem v podvědomí už měla strach, že mě přepadne. 

Z toho plyne, že je nejlepší se s panikou naučit, když to tak řeknu, vycházet. Bojovat proti ní... ale brát ji jako šelmu, která potřebuje autoritu. No a ta autorita jste právě vy... svým strachem jste ji ztratili a potřebujete ji zase získat... a za odměnu získáte i to, co jsem psala výše - kontrolu nad svým životem a jiný druh životní síly. :)

Snad jsem vám tímto příspěvkem zase trochu osvětlila život panikářů a agorafobiků... možná dělám chybu a řeknete si, že jsem naprostej magor... ale já jsem zkrátka považovala za důležité tuto kapitolu svého života sepsat... kvůli sobě... kvůli ostatním panikářům.

Jako poslední tu mám pro vás příspěvek, který jsem na fb stránku o PP a agorafobii napsala po založení blogu. :)

Čau všichni, dlouho jsem tu nebyla. Ne, že bych už z paniky byla venku, ale rozhodla jsem se dělat něco proti ní. Totiž něco, co mě baví. Tak jsem začala psát blog. Musím říct, že to opravdu pomáhá. Jednak se mohu vypsat z toho, co mě trápí, a jednak už si předem promýšlím, jaká natočím videa, nafotím fotky atd.  Když jdu do obchodu nebo ven, panika se pořád snaží šéfovat... ale musím říct, že poslední dobou, jak právě chodím ven, je to lepší. Dřív jsem se snažila myslet na něco hezkého, ale panika to vždycky zabila. Teď na sobě začínám cítit, že ten emoční vzorec opravdu půjde přeprogramovat. Ale nejde to samozřejmě hned. Takže moje rada zní - ponořte se do toho, co vás baví... i kdyby jen na půl hodinky denně.  A další věc, na kterou jsem přišla... nechte paniku projít... když už ji máte, nenechte se od ní sejmout... dělejte to, co chcete... když bude vědět, že na ní prostě se*ete, tak už nebude mít potřebu se vracet. 

Všem přeju hezký večer. :)

Takže díky, že navštěvujete moji stránku a čtete mé příspěvky... moc to pro mě znamená. :)


Vaše Lilian Voss :)





7 komentářů:

  1. Opět díky za tento článek, hluboká poklona, že o PP a svých nelehkých okamžicích dokážeš veřejně psát.
    Jak jsi popisovala ten "strach ze strachu", to mám kolikrát též. Strach, že přijde ten strach z něčeho, z mé obávané situace... Pro normálního člověka nepochopitelné, panikářům asi dost známé ;)
    Situace, kde mě nejvíce přepadá PP - hromadné prostředy, autobusy, kolony na silnici, fronty u kasy, místa odkud "není úniku" (vím, že odevšad se dá odejít, ale např. když se jedná o nějakou přednášku, hromadná večeře s rodinou v restauraci, kino, divadlo... je mi prostě blbé se před tolika lidmi zvednout a odejít, když už, musím sedět na kraji, blízko dveří...). Ovšem s PP se peru, kvůli plánovanému těhotenství jsem vysadila neurol, bez kterého jsem dříve nefungovala - brala jsem ho jako prevenci před každou cestou kamkoliv do města, výlet, návštěva... A teď už tři týdny bez něj, zvládla jsem cestu autem do Prahy, totálně zacpaná Jižní spojka a já v autě v klidu, prodýchavala jsem, myslela na hezký věci. Dnes 2h cesta k zubaři, opět rozkopané silnice, semafory, kolony... a Bohu díky, já to opět zvládla. Zítra mě čeká nutná cesta busem, tak si moc přeji, abych ji zvládla bez neurolu. Ve středu přednáška v zaplněném sále, uf uf...
    Musíme bojovat, seč nám síly stačí, jednou tu mrchu jménem PP porazit musíme ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, omlouvám se, že odepisuju tak pozdě, ale nějak jsem se k tomu nemohla dokopat. Nechtěla jsem se pořád zaobírat panikou, tak jsem se věnovala něčemu jinému. Ono někdy na to síly jsou a někdy i jen psaní o tom mě ubíjí. :) Moc ti děkuju, že sis opět dala práci s reakcí na můj článek a taky za poklonu. Jak jsem psala, do psaní blogu jsem zkrátka šla s tím, že panika bude součástí... To, čím si procházíme, vůbec není snadné, i když by se mohlo zdát, že o nic nejde. A tak doufám, že si mé články na toto téma přečte více lidí, aby se PP dostala do obecného povědomí. Myslím, že pak my, panikáři, budeme mít snadnější život. :) Jinak jsem ráda, že se ti daří lépe a zkoušíš vysazovat "pomůcky"... já se držím bez nich co nejdéle to jde, ale když už mi je fakt zle a hrozí, že bych mohla přijít o své pokroky, tak si ten prášek prostě vezmu. Přeju hodně sil pro boj s PP a doufám, že si tu spolu jednou napíšeme, jak už je vše za námi. :)

      Vymazat
  2. Kočko opět smekám! Skvěle sepsané, úplně si mi připomněla jak jsem bojovala a už jsem nevěděla, zda se bát že panika přijde a a nebo být v pohodě a říkat si, že nepřijde.
    Moje rada zní vykašlat se na PP, já prostě dělala, že není a když udeřila, tak jsem jí nadala do ku.... apod... a oznámila jí ať mid á pokoj...když jsem měla i 10 záchvatů denně, tak mně postavilo na nohy to, že jsem se sama na sebe (na trosku) nemohla kouknout a hlavně mně to nebavilo a když mně něco nebaví, tak to dokážu zabít tak neuvěřitelným způsobem, že až vejrám =D
    Dnes mně přepadá panika cca 1-2x za měsíc a nejčastěji bez příčiny. Nyní po dlouhé době s příčinou, ale jinak o sobě můžu říct, že jsem cca 2 roky takto čistá. Prostě jí nedat šanci, být na ní tak naštvaná, že prostě neděláte nic jiného než, že jí posíláte do jistých končin...jenže já mám jen PP a agorafobii nemám a nikdy jsem neměla o to to máte horší =(

    Loveliness By Tess

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čau Tess, díky moc za pochvalu a přečtení dalšího dlouhého příspěvku. :) Vlastně díky i za ty rady... poslední dny jsem zkoušela to, co říkáš - poslat paniku do patřičných míst - a docela to pomohlo. Vlastně jsem to udělala dneska, když jsem měla jít se psem a bylo mi zase blbě. Řekla jsem si, že na to kašlu a prostě jdu... do toho si opakovala, že už mě čeká jen cesta zpět, a fungovalo to. Tak snad se to podaří i příště. :) Jinak k životu s agorafobií bych dodala asi to, že s ní je to těžší o to, že se nemáš jak ventilovat... jsi zavřená doma a je ti špatně... a ven taky nemůžeš, protože panikaříš. Ale i tak se to dá zvládnout... ale chce to vůli a odhodlání. :) Jsem ráda, že ty paniku zvládáš, snad se mi to podaří taky. :)

      Vymazat
    2. tak to je paráda! Jsem ráda, že ti to pomohlo! Chce to sebezapření a to, že už toho áš dost...já nevím jak to popsat...já jsem člověk nedočkavý a když vidí, že někdo něco dělá strašně dlouho, tak chvilku přešlapuju, pak začnu vzdychat a pokud to i tak neurychlí, tak se prostě naštvu, vlítnu tam a udělám to za toho člověka, to stený jsem měla s panikou nejdřív jen tupě přehlížela, pak jsem se vztekala se slovy "už zase?" a pak jsem se doslovně nas.ala a vlítla jsem do toho, že takhle se omezovat nenechám...ono někdy negativní vlastnosti můžou být v něčem dobrý, zrovna tady se to skvěle prokázalo =) prostě to naštvání sama na sebe je nejlepší lék =) Doufm, že to zvládneš, alespoň do stejné fáze, jako já =)

      Vymazat
  3. Ver Nešky:) jsem ona
    ahoj, chci ti poradit, zkus metodu EFT. otukávání bodů a k tomu říkáš věty a myslíš u toho na situaci kdy ti bylo zle..ta situace se rozvolní a nebudeš na ní pohlížet tak tragicky, najdi si videa na youtubu, nebo zkus poprví navštívit někoho kdo se na to specializuje pak tuto metodu si můžeš provádět sama...já jí zkusila na PP a asi tak na půl měsíce mi zabrala..jen jsem v ní bohužel nepokračovala, chce to na sobě makat..
    nebo ještě mrkni na KBT terapii ta by ti mohla taky pomoct

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, díky za radu. Určitě to zkusím... protože třetí měsíc beru prášky, chodím na terapii (tu jsem teda zatím měla jen jednou) a stejně mi přijde, že to je spíš horší. Takže si to určitě najdu na youtube a vyzkouším... možná i prášky vysadím... přijdou mi k ničemu. Včera jsem měla paniku v obchoďáku a to jsem v sobě měla jak AD, tak oblbovák. :(

      Vymazat