středa 19. listopadu 2014

Mé zkušenosti s psychiatry a psychology

Říkala jsem si, že jsem už dlouho nenapsala věcný článek. Ty předešlé byly spíše pocitové. A protože jsem v poslední době prošla rukama hned několika psychiatrů a psychologů, rozhodla jsem se vám popsat mé dojmy. 

Vím, že někteří lidé s PP, OCD, depresemi, úzkostnou poruchou atd. vše zvládají sami a k psychiatrovi se prostě buď bojí, nebo se starají o rodinu, a tak není čas. I těm by snad mohl pomoci tento článek, ve kterém naleznete jak mé špatné zkušenosti, tak i ty dobré a různé rady, které jsem si odnesla ze sezení.

Předem bych chtěla říct, že nebudu uvádět konkrétní jména psychiatrů/psychologů, u kterých jsem byla, protože toto nejsou žádné oficiální stránky, kde by mi to příslušelo psát. A také různé metody léčby a medikace jsou pouze reprodukované tak, jak si je pamatuji, nebo jak jsem je pochopila, takže je prosím neberte doslovně. Nejsem lékař... přesto si myslím, že i právě ty dojmy by mohly být někomu užitečné...

První psycholog/psychiatr

K první psycholožce/psychiatričce jsem se dostala v roce 2008, kdy jsem poprvé procházela svým panickým a depresivním obdobím. Nikde jsem si ji nenašla, recenze jsem nečetla, protože mi byla doporučena kolegyní mojí mamky. Tenkrát jsem s psychiatry neměla žádné zkušenosti, a tak mi bylo jedno, ke komu půjdu. Jak jsem řekla, nechci být konkrétní, ale řeknu jen, že zmiňovaná lékařka má sídlo v Dlouhé ulici na Praze 1.

Asi bych měla říct, že tenkrát mi tato psycholožka postačila... šlo vlastně jen o to, že mě ubezpečila, že mi nic není, že je všechno psychického rázu a mně se udělalo lépe. Předepisovala mi různé prášky, které jsem zkoušela brát, ale nedělaly mi dobře. Pak jsem se na ně prostě vykašlala, protože už byly pryč všechny mé panické i depresivní stavy, a přestala k psychiatričce/psycholožce chodit.

Když to ale beru zpětně, musím říct, že ta lékařka stála za prd. Jediné, co pro mě udělala, bylo to, že mi na obrázku vysvětlila něco o látkách, které mi chybí, předepsala prášky a to bylo tak všechno. Před tím, než jsem vůbec šla k ní do ordinace, jsem na ni čekala asi hodinu a půl v čekárně s vydýchaným vzduchem a do ruky jsem dostala dotazník, podle kterého pak doktorka určovala diagnózu. Někteří lidé, kteří také přišli za ní, museli sedět před čekárnou na schodech, protože zkrátka nebylo kam si jinam sednout. Tenkrát jsem to vůbec neřešila, ale dnes bych k takové doktorce nechodila.

Další věc, která byla podle mě naprosto špatně, byla ta, že při dalších návštěvách si mě paní doktorka už nebrala ani do ordinace, jen vyšla do čekárny a před ostatními pacienty řešila můj stav. To samé dělala i ostatním, což se mi zdá naprosto nepřípustné. Když jí pacient řekl, že se necítí dobře, tak mu jednoduše jen zvýšila dávku léků.

Když jsem pak na internetu hledala nějaké informace o této lékařce, dozvěděla jsem se, že se takto chová k "obyčejným" lidem. Ona totiž prý léčí především celebrity... díky tomu byla jedna paní svědkem toho, že pacienta, kterého měla zrovna v ordinaci, vyhodila, protože jí přišla zpěvačka Bára Basiková. Jiný pacient zase popisoval, že když ji prosil o KBT, tak mu odsekla, že na to nemá čas, ať si najde někoho jiného.

Takže pokud narazíte na psychiatra/psychologa, který vám chce předepisovat jen samé prášky a nechce s vámi probírat váš stav... nebo vám jde předepsat léky před pacienty, jděte od něj raději dál. Takový lékař se o vás vůbec nezajímá.

Jinak nic jiného jsem se od paní doktorky nedozvěděla... dostala jsem jen brožurku o PP a depresích, ale žádné rady, jak se ze všeho vyhrabat, mi nedala.


Druhý psycholog/psychiatr

Toho jsem navštívila po dlouhých šesti letech v krizovém centru RIAPS. Pokud jste četli první článek ve 13. komnatě, víte proč. Zkrátka jsem opět spadla do mých panických a depresivních stavů.

Tentokrát to byl psycholog/psychiatr - muž - už na první pohled velmi klidný a sympatický. Šla jsem k němu ve zbědovaném stavu, psychicky na dně, ale už jen jeho úsměv a přístup mi pomohl.

Ordinace byla útulná a příjemná, k dispozici byla dvě houpací křesílka, ze kterých mi dal pan doktor vybrat, abych si vybrala místo, kde mi bude nejpříjemněji. Nejprve si do počítače napsal nějaké údaje o mně, a pak si sedl ke stolečku naproti mně, vzal si poznámkový blok a nechal mě mluvit o tom, co mě trápí. Trpělivě mě poslouchal a dělal si poznámky. Když viděl, že se blížím k tématu, které mě nejvíc stresuje, snažil se ho nějak odlehčit a uklidnit mě. Pan doktor měl skvělý smysl pro humor a snažil se mi vysvětlit, proč se mi děje to, co se mi děje, a zároveň mi poradil, co s tím.

Tady už asi budu konkrétnější, abyste si mohli odnést i nějaké ty rady.

Panická porucha a agorafobie

- pan doktor mi vysvětlil, že jde vlastně o naučené chování... a čím déle jsem ho praktikovala, tím složitější bude proces odnaučování... pomoci mi k tomu mají expozice - tedy vystavovat se postupně tomu, čeho se bojím, abych nakonec zjistila, že není čeho - POZOR - vše má ale své hranice... je důležité, aby si pacient z expozice neodnesl negativní zážitek, takže se má situaci vystavit jen do té míry, do které je to pro něj snesitelné...

- každý pacient s PP a agorafobií potřebuje rozšířit svoji bezpečnou zónu a každý to má trochu jinak... někdo panikaří jen v MHD, někdo už venku před barákem, někdo u dveří u bytu, někdo už když vyleze z postele... je to podle toho, kam až se člověk nechal panikou zahnat

- důležité jsou tedy každodenní pravidelné úkoly, u který si pacient bude zvyšovat náročnost... nejprve tedy třeba dojít k výtahu, pak s ním jet dolů, ale třeba hned zase nahoru... pak jít před barák a zpátky... pak obejít blok a jít domů atd.

- vše je ale potřeba dělat po krůčcích a i když se expozice nepovede a dotyčný "uteče", tak je třeba brát si z toho jen to dobré a říct si "tak to vyjde příště"

- panickou poruchu také provází četné psychické a fyzické příznaky, takže člověk potřebuje vlastně každou chvíli ujištění, že mu nic není... jak fyzicky, tak psychicky... bohužel toto ujištění ho uklidní jen na chvíli... taky si vytváří různé katastrofické scénáře... zmíněné ujišťování i scénáře mi vlastně pan doktor předvedl v praxi přímo na mně a společně jsme se tomu i zasmáli... zeptala jsem se ho: "a opravdu netrpím nějakou schizofrenií nebo něco takového?" a lékař se mě zeptal: "co to je?" a já říkám: "no jo, ujišťování"... a pak... "a nemůže to ve schizofrenii třeba propuknout?" pan doktor se zeptal: "a co bylo tohle"... já: "katastrofický scénář a ujišťování"... pak jsem se zeptala: "a určitě poznáte, že nejsem nějaký psychopat?"... on: "co to zase bylo?"... já: "no jo, zase ujišťování"... a už jsem se smála :) takže musím říct, že doktor, který vám přímo na vás v praxi předvede, jak funguje vaše myšlení a vysvětlí, jak s ním pracovat, je naprosto úžasný... zkrátka když vás napadnou takovéhle myšlenky, musíte je identifikovat a přiřadit... pak už jen použít zdravý rozum a panika by se neměla dostavit...

S panem doktorem jsem byla opravdu spokojená... než jsem si našla svého ambulantního psychiatra, šla jsem k němu ještě asi na tři návštěvy a pokaždé projevoval účast a zájem... tenkrát jsem právě začala psát blog a i z toho měl upřímnou radost. :) Když mi předepisoval léky, tak dlouho listoval v knížce, než našel ten, který mi předepsal. Říkala jsem mu, co už jsem brala a co nezabralo a podle toho se zařídil. Když jsem měla k lékům připomínky, byl ochotný předepsat něco jiného. Netlačil na mě, že to prostě musím brát... byl ochotný se mnou vybrat lék, který mi bude vyhovovat a případně vysadit a vybrat jiný.

Bohužel pracuje jen v krizovém centru a pečuje jen o ty naléhavé případy, takže jsem k němu nemohla chodit dál.

Třetí psycholog/psychiatr

Opět to byl muž... chtěla jsem chodit k doktorovi mužského pohlaví po té dobré zkušenosti. Tenhle byl bohužel krokem vedle. Chtěla jsem psychologa/psychiatra, který bude blízko mého bydliště, a který provádí KBT. Tento psycholog údajně tuto terapii měl nabízet, ale jak jsem se později u něj v ordinaci dozvěděla, provádí ji pouze pacientům, kterým nepředepisuje medikaci. Takže jsem si mohla vybrat to či ono. Po první návštěvě jsem věděla, že se k němu nevrátím. Už jen proto, že v ordinaci mě posadil na židli vedle umývadla, během povídání se mnou si dvakrát zatelefonoval, vůbec mě nevnímal, takže se mě na věci, co jsem mu řekla, ptal dvakrát i třikrát, a když dopsal mou kartu, tak mi jen předepsal další léky k těm, které jsem už měla, a řekl, ať si o nich vedu deníček. K tomu mi doporučil stacionář v Bohnicích. Ne, děkuji.

Už jsem k němu prostě nešla. I tak jsem z toho sezení měla tak špatný zážitek, že se můj psychický stav opět zhoršoval. Předešlý psychiatr mi řekl, že prášky, které beru, jsou dostačující, a že vše zvládnu a tento mi předepsal další, že ty stávající nepostačí a ještě k tomu mě odkázal do léčebny nebo k soukromému psychoterapeutovi. Takže jsem odcházela naštvaná a vypsychovaná.

Čtvrtý psycholog/psychiatr

Už jsem byla opravdu odevzdaná a byla ochotná jít ke komukoliv. Jen když mi pomůže zase v klidu fungovat... ale samozřejmě jsem chtěla jít k někomu, kdo o mě bude mít zájem. To mi přijde u psychiatra/psychologa velmi důležité, aby si k němu pacient mohl vytvořit důvěru.

Mamka mi domluvila termín u lékařky v Motole... nebylo to zrovna nejpříjemnější prostředí, ale po tom, na jaké psychology jsem narazila, jsem si řekla, že to je to nejmenší. Neřekla jsem vám totiž ještě o takové perličce...

Když jsem odjížděla od třetího psychiatra, volala jsem do RIAPSu, jestli bych mohla aspoň na jednu návštěvu k tomu panu doktorovi, který mi opravdu pomohl. Bohužel jsem se dozvěděla, že pokud se zrovna nehodlám zhoupnout na lustru (samozřejmě, že přímo tak to ta "empatická" paní na telefonu neřekla, ale význam byl podobný), tak nemám nárok. 

Pak jsem obvolávala ještě jiné psychiatry a buď jsem se nedovolala vůbec, nebo měli dlouhé objednací doby. Když už jsem opravdu neměla sílu na další pokus, chopil se iniciativy můj přítel a objednal mě k soukromému psychoterapeutovi. Jedno hodinové sezení u něj stálo 700,-- Kč s tím, že ta hodina má 50 minut. Přítel ale řekl, že to je jedno, že to prostě zaplatí. 

Objednací termín byl samozřejmě úžasný - hned druhý týden v pondělí. Jenže... přečetla jsem si o něm na internetu věci, které se prostě neshodují s mými názory na medicínu. Dobře, napíšu to tak, jak to je - psychoterapeut byl nábožensky založený a uváděl o sobě, že jeho nejsilnější zážitek byl v 19ti letech, a to setkání s Ježíšem. Já nemám nic proti věřícím lidem, ale když já jsem "pako", tak potřebuju někoho racionálního a ne někoho, kdo létá v oblacích. Takže jsem schůzku odvolala.

První sezení

Teď se tedy vrátím k paní doktorce v Motole. Paní psycholožka byla velice příjemná... dovolila mi jít do ordinace i s mamkou a přítelem, za což jsem byla opravdu ráda, protože návštěvy psychiatrů už mě vysilovaly. Pořád dokola opakovat to samé. Předepsala mi prášky, řekla, že souhlasí s tím, že jedny jsou málo. Takže jsem měla brát už troje. Z toho jedny měly být na spaní podle potřeby... nebo aspoň tak jsem to pochopila. Řekla mi také, jak zvládat mé OCD nutkavé myšlenky... např. když si říkám: "co když se pořežu" "co když skočím z balkonu"... prý si mám říct STOP a myslet na něco jiného. A k PP a agorafobii mi řekla to samé jako lékař v RIAPSu - potřebuju se vystavovat situacím, ze kterých mám strach, a postupně ho eliminovat. 

Pak jsme se rozloučili a já se těšila na další návštěvu. Ten den jsem šla v pohodě do obchodu i do restaurace a vše bez paniky. Paní doktorka mě ubezpečila, že mi nic není, že jsem si jen špatnými návyky spojila v mozku centra, která běžně spojená nejsou, a ty mi vyvolávají fyzické příznaky. Ale pokud zůstanu v klidu a nebudu mít strach, vše bude v pořádku. Samozřejmě s podporou léků. 

Ujištění mi tedy zase na chvíli postačilo... bohužel mě potkaly depresivní stavy, o kterých jsem vám také psala, takže jsem nemohla tak dobře bojovat s PP, ale bojovala jsem se sebou, abych ráno vůbec vstala z postele. Byla jsem přesvědčená, že stavy jsou spojené s prášky, které mi lékařka předepsala... bylo mi po nich opravdu špatně, a tak jsem je přestala brát. Naději jsem viděla v nadcházející schůzce s paní doktorkou... myslela jsem si, že mě zase uklidní a předepíše něco jiného. To jsem se bohužel spletla...

Druhé sezení

Jak jsem psala výše, v druhém sezení jsem viděla svoji spásu... paní doktorka mi promluví do duše, předepíše jiné prášky a bude mi zase dobře. Bohužel, tak se nestalo. Už ve dveřích nebyla paní doktorka zrovna příjemná... a tentokrát jsem do ordinace musela jít na chvíli sama... mamka s přítelem měli dorazit za chvíli. Vzala mě dovnitř ještě s nějakou cizí paní... což už mi bylo trochu nepříjemné, ale nechtěla jsem situaci hrotit. Říkala jsem si, že to nebude nikdo nepovolaný. 

Paní doktorka se mě zeptala, jak se mi vede, a já jí popravdě řekla, že nic moc a že prášky, které mi dala, mi nedělají dobře. Popsala jsem jí také účinky, které na mě mají. Vtom lékařka přešla do šílené ofenzívy, že si to všechno vymýšlím a že to ty prášky neumí. Že prý si určitě čtu něco na internetu, a tak nedodržuji medikaci. Pak se mě také ptala, jestli beru ten třetí prášek, co jsem měla brát - Lyrica, kdyby vás to zajímalo. Tak jsem jí řekla, že ne, že jsem myslela, že je jen na spaní a že usínám dobře, tak ho neberu. 

To se paní doktorka rozlítila ještě víc, že ten prášek brát mám každý den před spaním, že zmírňuje úzkosti a zlepšuje spaní, takže si vše dělám sama. Byla jsem naprosto vystresovaná a nohy se mi klepaly... jediné, na co jsem se zmohla, bylo to, že jsem jí řekla, že jsme se tedy špatně pochopily. Já opravdu myslela, že si Lyricu mám brát na spaní, když nebudu moct usnout. Pak mi řekla, že pokud mi ty prášky nesedí (Zoloft), tak mě bude muset nechat hospitalizovat, protože se podává malým holčičkám, a těm je po tom dobře. Takže u mně bude problém jinde. Řekla jsem, že se hospitalizovat nenechám.

Pak přišli do ordinace mamka s přítelem a doktorka hned spustila, jak nedodržuji medikaci a mám strach z léků. Že si vymýšlím vedlejší účinky, a tak bude muset navrhnout hospitalizaci. Nestíhala jsem ani odporovat... paní doktorka si jela svou a mamka s přítelem poslouchali a přikyvovali. Ano, přikyvovali. 

Přemýšlela jsem, jestli se tohle opravdu děje, nebo jsem v nějakém z těch filmů, kde člověk, kterému nikdo nevěří, říká: "Ale já nejsem blázen." Doufala jsem, že se mě přítel zastane a řekne, že medikaci dodržuji - Mirtazapin jsem poctivě brala, protože mi po něm špatně nebylo. Ale ne... poslouchal, jak na mě doktorka s prominutím kydá hnůj. Později mi vysvětlil, že nevěděl, co má říct, protože netušil, co se tam dělo předtím. 

Nicméně paní doktorka všemu nasadila korunu tím, že řekla, že mi klidně domluví lůžko v Olomouci v léčebně u pana Praška. Nebo ji zakládal pan Praško, teď nevím, každopádně napsal všechny ty psycho příručky. Já jen koukala a snad jsem ani nedýchala... jen jsem podruhé zopakovala, že do žádného ústavu opravdu nepůjdu. Raději jsem naslibovala, že všechny prášky budu brát, hezky poděkovala a odešla. Ještě bych k tomu chtěla dodat, že všechny ty věci, co mi paní doktorka řekla, říkala medovým hláskem, jako by se nic nedělo, ale se zjevným rozhořčením.

Z tohoto sezení jsem se vzpamatovávala asi tři dny... budila jsem se ze spaní a říkala si, že jsem nějaký psychouš, když psychiatrička navrhla léčebnu. Ten týden v pátek mě čekala ještě psychoterapie, kterou mi domluvila... bohužel jsem tam nemohla jít, protože jsem měla chřipku. Místo mě tam tedy šla mamka, protože panu doktorovi jsem se nedovolala, abych se mu omluvila. Ta si s ním pokecala a dozvěděla se, že všechny příznaky, které jsem popsala, jsou reálné. V tu chvíli byla na lékařku taky naštvaná a já se trochu uklidnila, když mi to řekla. Ani do ústavu prý nepatřím, což mi samozřejmě udělalo taky radost. :) Pan doktor mi nabídl jiný termín a já se začala těšit na terapii.

K tomu bych dodala asi to, že pokud odcházíte od psychiatra/psychologa ještě více vystresovaní, než jste k němu přišli, asi to není dobré znamení. :)

Třetí sezení

Jen bych chtěla říct, že jsem původně myslela, že k paní doktorce už nepůjdu. Na další termín jsem vlastně jela jen ze slušnosti, abych jí osobně řekla, že naše sezení nemají smysl, protože k ní nemám důvěru. Čekala jsem na ni asi hodinu a půl po termínu a když přišla, byl to úplně jiný člověk... byla milá, příjemná... povídala si se mnou a s přítelem, pochválila mě za pokroky. Pak se jen zeptala, co chci předepsat za prášky a s úsměvem se se mnou rozloučila. Řekla jsem si tedy, že tomu dám ještě šanci... ne že bych k paní doktorce měla důvěru... to, že prášky neberu, jí prostě nepřiznám. Ale nechci už hledat nikoho dalšího... tak budu doufat, že se z toho nějak dostanu s její a psychoterapeutovou pomocí.


První psychoterapeut

První sezení

Po tom, co ho vychválila moje mamka, která u něj strávila místo mě asi hodinu, jsem k němu šla s důvěrou a nadějí. Přivítal mě s úsměvem, i když jsem přijela trochu později. Usadil mě do pohodlného křesílka a začal vyprávět... Ano... žádné dlouhé otázky jaké jsem měla dětství a co mi paniku způsobuje... Jen se mě zeptal: "Víte, co je to nejdůležitější, co tato planeta nosí?" a já jsem odpověděla: "No, člověk."... a on mi řekl: "Ano, člověk... ale který? Vy sama, přece."... Nejdřív jsem koukala s otevřenou pusou nad trochu netradičním přístupem, ale pak jsem se zaposlouchala do toho, co psychoterapeut říkal, a byla ráda, že se nechce probírat tím, jak zvládat panickou poruchu a OCD, ale spíš mi vysvětlit, že je hloupost se takových věcí bát. :) 

Byla jsem zatím jen na jednom sezení, takže vám k tomu zatím bohužel nemůžu napsat víc... ale co jsem pochopila, on mě chce naučit prostě žít. Nebát se a užívat si každou minutu svého života. Vysvětlil mi, že se bojím naprosto zbytečně... že každý může v jednu chvíli žít a druhou spadnout ze schodů a ublížit si. Ale nikdo se tím prostě nezaobírá, protože je to zbytečné. Důležité je to, co je tady a teď... v tuhle minutu, v tuhle vteřinu. Protože to je to jediné, co můžu ovlivnit. :)

Určitě vám napíšu, jaké další věci jsem se od něj dozvěděla, ale první sezení bylo opravdu spíše o tom, že mě pan doktor přesvědčoval, že se bojím zbytečně.

Protože jsem už měla trochu hokej v medikaci - první psycholog řekl, ať beru Mirtazapin, druhý, ať beru Mirtazapin a Zoloft a třetí chtěl, abych brala Mirtazapin, Zoloft a Lyricu - zeptala jsem se ho, co si myslí o tom, že bych prostě vysadila všechno. Neřekl mi samozřejmě přímo "vysaďte to", protože to nemůže, je z jiného oboru. Ale řekl mi, že kdyby se to týkalo jeho, tak by všechny prášky spláchl do záchodu.

V současné době tedy snižuju Mirtazapin na poloviční dávku a budu doufat, že mi bude lépe. S prášky se to totiž nezlepšovalo a nechci brát jiné.

Co se týče mých osobních rad pro ty, co mají panickou poruchu, OCD, úzkostné stavy nebo deprese... nezanevřete na lékaře, to určitě ne. Ale mějte na paměti, že AD jsou jen první pomoc pro váš stav. Teď nemluvím o jiných psychotických poruchách, kde je potřeba nějakých zklidňujících prostředků po celý život. Jde opravdu o ty poruchy, jejichž základem je úzkost. Musíte si pomoci především sami... nechte si předepsat nějaký oblbovák... nebo berte AD po nějakou dobu, než se vám uleví... ale nespoléhejte se na to, že vás ze všeho dostanou jen prášky. Tak to bohužel není... nejlepší je podle mého chodit k psychoterapeutovi a mít podporu rodiny. Ale co se týče prášků... jak vidíte, nikdo pořádně nevěděl, co mi předepsat... a ani jedna medikace se neshodovala. :) Takže psychika je opravdu složitá součást našeho já, kterou nespasí nějaké prášky. Musíte začít sami u sebe.

Co mi pomáhá na PP?

- neutíkat - vím, že to není snadné, ale pokud je to jen trochu možné, z místa, kde panikaříte, neutíkejte... jednak si vytvoříte fobii a jednak před PP neutečete... dožene vás jinde... zkuste se tedy zaměřit na nějaký bod nebo myslet na něco příjemného a uklidněte se na místě, kde jste... pokud už musíte utéct, tak se na místo co nejdříve vraťte, ať se přesvědčíte, že vám tam nic nehrozí

- najít si relaxaci - pokud vás chytne panika, pusťe si něco, co je vám příjemné... hudbu, oblíbený seriál... nebo si vlezte do vany a nechte se polévat proudy teplé vody... a opět se snažte zklidnit a myslet jen na příjemné věci...

- ignorovat ji - pokud už mě přepadne PP a úzkost a chce mě donutit zůstat doma (nejít se psy ven, nejít do obchodu), nepomůže mi to, že budu sedět v křeči na místě... ano, po chvíli panika stejně odejde, ale lepší je ji překonat... tím, že půjdete udělat to, co vám panika nechce dovolit, předcházíte vytvoření fobie

- vzít si prášek - ano, občas se to bez prášku prostě neobejde... je dobré ho mít pro případ nějakého nepříjemnějšího záchvatu...

- zdravý rozum - jak jsem řekla, je důležité identifikovat to, co vám je... klidně si znovu pročtěte příručku o PP, pokud vás to uklidní, nebo se koukněte na videa na youtube... ale nepoddávejte se tomu pocitu, že vám něco je :) to si s vámi hraje jen vaše mysl

- najít spouštěč - většina lidí, se kterými jsem se o PP bavila, tvrdila, že jejich panika nemá spouštěč... já ale nevěřím, že se něco děje bez příčiny, což mi potvrdil i psychoterapeut... pokud jste dobře léčeni z PP a postupujete správně, měli byste dojít i ke konkrétnímu spouštěči, který vám PP způsobuje, tomu pak už předejdete, nebo paniku včas zastavíte

- věřit v sílu myšlení - i když je stav sebevíc nepříjemný, snažte se si říct, že je vše jen ve vašem myšlení... i když vám buší srdce a hůř se vám dýchá, snažte se zůstat v klidu a myslet pozitivně... vše odezní

- STRACH ŽIVÍ PANIKU - to je snad nejdůležitější bod... a řekla bych spásný... pokud si tohle budeme schopni uvědomit, panika už nepřijde... protože když není strach, není ani panika... takže to chce se přestat bát... i když máte některá místa spojená s panickým záchvatem, nebojte se toho... myslete pozitivně a nezaobírejte se panikou... a zároveň si uvědomte, jak vám je dobře, když se nebojíte :)
- pro mě je bezpečné místo např. auto (v obchoďáku mám klíčky raději u sebe - jinak je má přítel)... a když na mě jde panika v obchodě, říkám si: "v čem je to tady jiný, než v autě? po psychický stránce? jen že se nebojíš... jinak je přece jedno, kde jsi, tak se neboj"... někdy se tím uklidním, někdy ne... důležité ale je, abyste zůstali co nejvíce v klidu a NEUTÍKALI, opakuji neutíkali - já osobně, když se snažím zrychlit, abych utekla co nejdříve pryč, paniku ještě více podporuji... takže pokud to na vás působí stejně, udělejte, co já - naopak zpomalte, uvědomujte si každý váš krok a opakujte si, že není proč se bát... vše je stejné, jako když jste v klidu doma... jen jste prostě jinde, to je vše

Co mi pomáhá na deprese?

Jednoduše jít něco dělat... i kdyby jen vytřít podlahu. I když mám tendenci zůstat v posteli a brečet, radši si najdu činnost, která opravdu funguje. :) Pokud vás přepadají myšlenky: "Proč tu vlastně jsem, co tu dělám?" Řekněte si, že k tomu nepotřebujete mít důvod... život se má žít... ne přežívat... najděte si něco, co vás baví, udělejte si radost. A pokud ani to nefunguje, určitě tu jsou lidé, kteří vás potřebují, tak se dejte do kupy kvůli nim... důležité je také radovat se z maličkostí a nebagatelizovat je. :)

Tak to je prozatím asi vše... pokud se na sezeních dozvím něco zajímavého, napíšu o tom článek, abyste byli v obraze. Snad jsem vás neodradila od psychiatrů... jsou to lidé, kteří vám mohou pomoci, ale je to přecejen trochu jiný obor, a tak je důležité si psychiatra/psychologa vybrat dobře a nespoléhat se jen na něj. :)

Všem panikářům, depkařům, agorafobikům, OCDčkářům a vůbec všem, kteří měli náladu tento příspěvek číst, přeji jen to nejlepší, a ať se vše posouvá jen k lepšímu... bude líp. :)



Vaše Lilian Voss

20 komentářů:

  1. Jestli si to nekdo z tech kteri hodlaji za nejakym psychologem ci psychiatrem zajit..radim Vam at psycholog ma titul PhDr.
    Muze byt mila jak chce ale stejne mi nepomuze
    Osobne se psychologii zabyvam sice mi je 16 let ale dokazal jsem vic nez ti kteri se za psychology povazuji diky svemu studiu (nekdy vsak nedokoncenemu)
    Jestli si chcete popovidat muzete se mi ozvat
    Quixx@email.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že poslední psycholog, u kterého jsem byla, měl titul PhDr. a s tím jsem spokojená... on sám o sobě tvrdí, že je jiná sorta lidí, než psychiatři. :)

      Vymazat
    2. I ja jsem psycholog takze

      Vymazat
  2. Super clanek a hezky jsem si to procetl. Nezbyva nez souhlasit. Dekuji.

    OdpovědětVymazat
  3. Článek je moc fajn a určitě pomůže spoustě lidem s podobnými problémy. :-) Jen mě hrozně bije do očí to "psycholog/psychiatr", je v tom velký rozdíl. Psychiatr je člověk s lékařským vzděláním, který může předepisovat i léky, psycholog léky nepředepisuje a má magisterské vzdělání (nebo případně i vyšší, ale nevystudoval lékařskou fakultu). ;-)
    Jinak přístupy některých těch lékařů jsou vážně otřesné a dost neprofesionální a je ostuda, že to takhle funguje. Předepsat jen hromadu prášků a nejít víc do hloubky problému, nemluvit s klientem a nesnažit se mu skutečně pomoct, to je vážně strašně smutné. Doufám, že s psychoterapeutem už budeš spokojená, moc bych ti to po těch předešlých děsných zážitcích přála! ;-) Přeji ti spooustu štěstí a hlavně zdraví! ;-) Určitě všechno zvládneš! ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, díky moc za přečtení článku a podporu. :) To "psycholog/psychiatr" tam píšu schválně, protože ti lidé opravdu "psychologové/psychiatři" byli... aspoň to měli napsaný na dveřích, tzn., že jak předepisovali prášky, tak dělali i terapii... nebo mohli, ale nechtěli. :)

      Vymazat
  4. Kočko, perfektní článek!!! Já nemám tvojí trpělivost a když mi dvě krávy určí paniku jako začínajíci astma, tak okmžitě ztrácím důvěru k jakémukoliv lékaři. Dostala jsem sse z toho a ty jednou taky ;-) mě nejvíc pomáhala moje vzteklá a netrpělivá povaha.... Prostě mě panika s.... A obtěžovala a odmítala jsem jí to trpět =)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tess, díky... :) Já jsem oproti tobě měla asi štěstí v tom, že hned na první dobrou mi určili paniku. Bohužel se asi nedokážu nas*at tak jako ty, takže se s tím furt peru... ale je fakt, že mi doktorka říkala, že někomu to vzniká nedostatkem serotoninu a někomu zas dopaminu. A když se naštvu, tak je mi líp. Takže na tom asi něco bude. :)

      Vymazat
  5. Já zpočátku chodila k dětskému psychologovi - když se u mě na konci základky PP a agorafobie projevily. Pak na střední už to byl psychiatr, respektive psychiatrička, byla vcelku o.k. S tou jsem nějak prošla celou střední (to bylo mé nejhorší období co se PP a agory týče, takže doteď netuším, jak jsem to zvládla). Po svatbě jsem začala navštěvovat jinou psychiatričku v místě, kam jsem se přestěhovala, u té jsem dodnes, je to pohodová ženská, ale jak už to u psychiatra bývá, je to spíše o navyšování - snižování léků...
    Od září chodím na psychoterapii k úžasné psycholožce, cca 1x za 3-4 týdny, vždy hodinové povídání o všem možném. I díky ní to zvládám bez antidepresiv.
    Našly jsme nové způsobit, jak návaly PP zvládat, jak překonávat agorafobii a další mé strachy.
    Zatím se daří, tak nezbývá, než věřit, že se bude dařit i nadále. A třeba po té, jak porodím, budu toho mít na starost toliká kolem miminka, že na PP prostě nebudu "mít čas" :-D
    Jinak ta první psychiatrička, o které jsi psala, to musí být řádná kráva. Vždyť ona porušuje lékařské tajemství tím, že řeší stav pacientů v čekárně před ostatními ! Blbka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky... je fajn, že sis našla dobrou psychiatričku, která ti vyhovuje... ale myslím, že jednou za tři týdny terapie je málo... nebo aspoň psychiatr v RIAPSu to říkal. I když... ono je to všechno individuální. Jen by mě kdyžtak zajímaly ty způsoby, jak zvládat PP a jak překonávat agorafobii... byla bych ráda za nějaký rady kromě těch, co už vím. :) ... A jo, taky si myslím, že ta první psychiatrička porušovala lékařský tajemství... i když teda mluvila potichu. :D

      Vymazat
    2. Asi opravdu záleží na tom, jak na tom dotyčný je. Já vzhledem k tomu, že jsem doma na invalidce, tak toho nemusím tolik překonávat jako někdo, kdo chodí denně do školy, do práce, musí vyvinout to úsilí, aby překonal agoru a PP a odjel kam potřebuje.
      Takže kdybych na psychoterapii chodila třeba každý týden, tak bych neměla o čem mluvit, neměla bych žádný problém, který jsem musela překonat. Za ty tři týdny se aspoň párkrát dostanu do města - nákupy, lékař, atd. Nemám problém vycházet z bytu nebo jít do vesnické sámošky. Ale v přeplněných městech už je to horší.
      Ale třeba dneska jsme s manželem byli na vánočních trzích. Najednou jsem se zděsila z té kupy lidí, hnedka začaly návaly PP, že se mi udělá špatně, že to nezvládnu a kdesi cosi, ale prodýchala jsem to, začala své myšlenky soustředit jinam a PP byla pryč a my tam prochodili skoro dvě hodiny.
      Na co jsme přišly s mou psycholožkou, co mi pomáhá, při záchvatech PP (v koloně aut, ve frontě u pokladny, v čekárně u doktora či jinde, kde prostě musím vydržet), najít si nějaký bod a soustředit se na něj, popisovat si ho v duchu (stůl - barva, výška, z čeho je vyrobený atd.) nebo se zaměřím na nějaký text a přeříkávám si jednotlivě písmena - taky v duchu, aby na mě lidi nečučeli jak na cvoka :-D
      Je to asi dost bláznivé a spousta lidí by se mi smálo. Ale toto je jeden ze způsobů, který mi okamžitě PP zarazí a pomalu se myšlenky stočí jinam.
      A vůbec ještě před tím, než se mi rozjede nějaká úzkostná panická myšlenka a já vím, že musím jít do situace, které zvládám s obtížemi, tak se uklidňuji, že je vše v pořádku, že se mi nic nemůže stát, že jsem zvládla už horší věci :)

      Vymazat
    3. Takže vlastně děláme skoro stejný věci... já se taky vždycky snažím koukat na nějaký bod a vnímat jen to, nebo začít myslet na něco jinýho. :) Jen já mám tu paniku tak blbou, že ne vždycky to pomůže... a s tím uklidňováním to je taky to samý. :D

      Vymazat
  6. Další skvělý článek, zatím jsem tu četla jen dva, ale oba jsou skvělé, protože k nim cítím vlastní zkušenost. :) Pro mě je hodně důležité to, abych se u psychologa cítila dobře - aby mě bral víc než jako další položku v jeho pracovním diáři. Psycholog musí soucítit s pacienty. Musí pochopit, jak se pacient cítí a musí hlavně pochopit to, že co pro něj není normální, pro pacienta může být denní hrozivý chleba.
    Inspirovala jsi mě, nebude ti vadit, když si téma vypůjčím a napíšu také zkušenostní článek s psychology a psychiatry?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju mockrát. :) Určitě souhlasím s tím, že psycholog by pro pacienta měl být trochu jako kamarád. Přecejen si tam člověk nejde pro chleba, ale jde si tam vylít své srdce a jde si pro pomoc s věcmi, které se třeba bojí někomu jinému říct. Vlastně si myslím, že by empatie měla být samozřejmá pro jakýkoli lékařský obor, protože vždy jde o člověka jako takového, bavíme se tu o jeho životě, a tak by k tomu mělo být přistupováno. :) Jinak proti tomu, aby jsi napsala své zkušenosti s psychology a psychiatry nic nemám... každý je můžeme mít jiné, takže bude dobré, když o tomto tématu budou psát různí lidé s různými úhly pohledu. :)

      Vymazat
  7. Tento článek mi pomohl víc, než dokážu popsat. Děkuji Ti za něj. Jsem moc ráda, že jsem Tvůj blog objevila. M.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, ať už ti článek pomohl po jakékoliv stránce, jsem za to moc ráda, protože tím splnil svůj účel. :) Přeju Ti, ať se daří.

      Vymazat
  8. Parádní článek!!!! :) Chvílema jsem četla s pusou do kořán a čekala, jak to dopadne :) Není lehké najít dobrého psychologa a psychiatra. Já měla první rok jen psychiatričku, která mi vždycky napsala jen léky, taky mi to nijak nevysvětlovala, takže ten večerní jsem taky nebrala v domnění, že je na spaní (ale pak jsem se dozvěděla, že mi měl pomoct). Já v té době v podstatě nepřetržitě ležela, koukala do stropu nebo z okna a přemýšlela, jak umřít. Po roce jsem začala jezdit na doporučení k psychiatričce do Prahy 5, což byly skoro 2 hod. cesty. Ta mě aspoň poslala i k psycholožce na Prahu 1. Nakonec mě nasraly obě a můj stav se spíš zhoršoval. Když už jsem byla fakt zoufalá a myslela si, že smrt je jediné východisko, zvedla jsem tel. a jela dobrovolně do léčebny, že teda ještě poslední šance, jak neumřít, když tu mám děti :( Tam mi to docela pomohlo, ale hlavně jsem si tam našla super psychiatričku a super psychologa. Chodím k nim už skoro 2 roky. K psychologovi 1x týdně, hradí pojišťovna. Sice se mi stav na jaře opět radikálně zhoršil, takže jsem nastoupila podruhé do léčebny, ale od návratu domů se mi stav rapidně zlepšil a já byla schopná po 4 letech nastoupit na brigádu. :) Vím, že je přede mnou ještě kus cesty, zatím beru léky (zlatá lyrica!), ale dokážu už v pohodě vyjít z domu, zmizela mi úplně agorafobie apod. Občas mám venku paniku a prchám domů. A to už navazuji na to, že se mi strašně moc líbí konec tvého článku!!!! Ty rady jsou super, perfektně přehledně stručně sepsané a budu se sem vracet a číst si je, až mi bude nejhůř. Ano, i tohle mi moji lékaři radí, a pomáhá to (neutíkat, jít do toho, když se bojím nebo se mi nechce), jen ty rady člověk časem nějak zapomene, vypustí. Proto tleskám za tento článek! A přeji ti, ať se ti stav zlepšuje, i sobě to přeji. PS: Nejdůležitější na světě jsem já, hahaha. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tomhle oboru je prostě ten průser, že když naraziš na špatnýho psychiatra nebo i psychologa, tak ti naopak může ještě přihoršit. Když jsem řekla tý poslední doktorce o mých vedlejších účincích po Zoloftu, tak mi řekla, že spíš trpím disociativní poruchou. No a co jsem udělala? Samozřejmě jsem si o tom šla číst... a táhne se to se mnou v podstatě dodnes. Pořád přemýšlím, co když měla pravdu... co když to není "JEN" panika, OCD atd... Takže oni i ti psychiatři dokáží člověka sundat, i když by to zrovna nečekal. Samozřejmě, že to psychiatrička řekla v rozčilení... účinky mi potvrdil i psychoterapeut, ale stejně... pořád si říkám "co když". V tuhle chvíli jsem vlastně pochopila kamaráda, kterej mi vždycky říkal, že psychiatry nesnáší... Oni se opravdu někdy rádi poslouchají... a občas mi popravdě přijde, že rádi "zkouší"... různý medikamenty, přístupy a tak. Jsem ráda, že se tak zlepšuješ... ale myslím, že dokud se to takhle vrací, tak to prostě není vyléčený. Jednou se to určitě podaří a budeš z toho venku úplně. :) Já fakt měla klid asi na šest let... a to úplně cítíš, jak jsi nad ty věci povznesená, jak ti přijde uplně stupidní, že sis něčím takovým procházela. :) Jak k tomuhle dojdeš, myslím, že by to mohlo být ok. :) Děkuju moc za pochvalu... PS: Opravdu na světě není nikdo důležitější, než ty sama... jen ty ovlivníš svůj život, jen ty ovlivníš, kde budeš, kde nebudeš atd. :)

      Vymazat
  9. Lili, natoč video o depresi, prosím. Jak s ní bojovat, zda pomůže návštěva psychiatra, jestli pomáhají léky apod. A chtěla bych se Tě zeptat ještě na jednu otázku. Ty máš na své potíže invalidní důchod? Děkuji za odpověď.

    OdpovědětVymazat