Panika našla zadní dveře...

Pokud jste z názvu vytušili, že je v mém životě zase tahle potvora, tak jste vytušili správně. Ty příjemné měsíce klidu jsou vykoupené stresem a panickými záchvaty. Ráno vstanu a opět mám ten známý pocit, že je něco špatně. Udělám takové ty běžné věci, které musím, a snažím se nad tím nepřemýšlet. Jenže přes den se do mě stres pořád více zakousává a já přestávám vzdorovat. Opět se necítím dobře při běžných činnostech, opět se vystresuju i z věcí, které mi vlastně dělají radost. Prostě mám pocit, že jakmile se něco takového stane, něco za tím je, něco špatného. No a na tomhle stresu si ráda pochutnává jedna moje kámoška... hádejte která...

I přes denní neklid se snažím užívat si každé chvíle, kdy se mi aspoň trochu uleví a čerpat energii na ty chvíle, kdy mi bude špatně. Snažím se dělat všechno, co chci, to, co bych dělala bez stresu a bez paniky, protože se o ty chvíle nechci nechat okrást. Taky doufám, že když to budu dělat, tak si panika dá říct a dá mi zase pokoj. Tak se vydávám do obchodních center, tam, kde mi je většinou nejhůř, a prostě se nevzdávám. Čekám na poště, začíná mi být mdlo... je mi vedro a rozčiluje mě, že musím čekat na pošťačku, až si připraví obálky k odeslání. Samozřejmě vím, že je to její práce a netrvá jí to nějak dlouho, ale pro mě jsou to snad hodiny. Je mi vedro, snažím se dát si vlasy z krku, sundávám si teplákový cardigan a snažím se trochu osvěžit. Když je všechno hotové, tak se mi psychicky trochu uleví a já se jdu podívat po obchodech. Jdu prostě dělat, co mě baví, ať si ta mrcha zkouší co chce.

No, moji výzvu vezme doslova. Rozhodne se, že mi uštědří rovnou pravej hák. Když už se tak dlouho neozvala, tak ať vím, že přišla s plnou parádou. V obchodě - píchnutí u srdce. No a co na to kámoška panika? "Lili, to máš infarkt, tak honem zdrhačka do auta." Nechávám se napálit... jak jsem blbá. Vrátím na stojan kabát, kterej jsem si zkoušela a vracím se zpátky na parkoviště. Je to minuta cesty, ale panika se rozhodla, že mi minutu nedá. Dělá si ze mě srandu. "To nedáš, to nedáš." Jo, podpora nade vše. Už v půlce cesty mi srdce buší jako o závod, mám pocit, že mi vyskočí z hrudníku a začínají se mi odkrvovat končetiny. Nestihnu to. Nestihnu dojít do auta. Svalím se tu přede všemi na zem v křeči a budu muset vysvětlovat, co mi je. "To ne.", říkám si. Zkusím to poslední, na co mám ještě sílu - starý trik s počítáním. Pomalu počítám... vidím, že už jsem u eskalátorů... končetiny mě neposlouchají tak, jak bych chtěla, ale dá se to. Vyškrábu se po schodech nahoru, ať jsem co nejdřív pryč... jdu... motá se mi hlava... už jsem skoro venku...

Vypadnu ven na čerstvý vzduch a tep se mi pomalu začne ustalovat. Odemknu auto, sednu si. Koukám ven, prodýchávám, vrací se mi cit do končetin a panika se mi směje do ksichtu. Využila mý slabý chvilky, dala si se mnou férovku a já prohrála. Zase... Co teď? Vzdám to? Mám si říct, že se tý mrchy nikdy nezbavím a nechám ji přiživovat se na mých obavách a strachu? Nechám se zavřít doma? Nechci... opravdu nechci. Ani nevíte, jak hrozný strach mám, co si na mě ta mrcha přichystala tentokrát, ale budu se zase snažit najít cestu, jak ji vykopat pryč.

Jo, ta potvora je zpátky... sedí tu se mnou... kouká, čeká na to, až mi bude nejhůř, aby si na mě přihřála svojí polívčičku. Vidím ji, těší ji to... v obličeji má spokojený škleb, jak se mnou vyjebala.

I tohle se stane v životě panikáře... můžete si myslet, že jste z toho venku, můžete mít to nejkrásnější období v životě, ale panika vám ho nemusí chtít dopřát. Tak to prostě je. Takže... zase do boje. Snad budu tentokrát úspěšnější... Tentokrát už nebudu hlídat jen ty přední dveře, ale zabarikáduju i ty zadní.



Vaše,

Lilian Voss