Deprese... aneb panika je jen taková sranda...

Pokud věnujete pozornost i mému blogu, určitě jste zde narazili na článek, kde jsem popisovala, jak mě v mém životě dvakrát potkala panika. Psala jsem nejen o tom, ale i o černějších dnech, kdy jsem měla depresi. Pak jsem natáčela video o OCD, které mi diktovalo naprosto nesmyslné věci, které mám dělat, aby přešly moje úzkostné stavy. Krátkodobých depek jsem se většinou zbavila... během týdne byly pryč... najela jsem zpátky do svého standardu a přežívala... a to je to klíčové slovo "přežívala". V tomto článku vám napíšu, jak jsem se dostala do ošklivých depresí, které teď každý den prožívám. Snad v něm naleznete nějaké rady, jak se pocitům, které teď mám, vyhnout.

Nebudu se tu příliš vracet k tomu, jak probíhala panika a jak vznikla... to už asi stejně víte, nebo máte možnost si články zpětně přečíst. S panikou jsem se naučila žít a myslela jsem si, že už jsem nad ní vyhrála. Ovšem, povšimněte si toho paradoxu v předchozí větě "naučila jsem se s ní žít" a "myslela jsem si, že jsem nad ní vyhrála". Ne, nevyhrála... jen jsem svůj život přizpůsobila tak, abychom my dvě mohly koexistovat. Na srazy s mamkou, na které jsem kdysi jezdila sama v MHD, jsem začala jezdit s přítelem v autě. K babičce, kam jsem jezdila přes celou Prahu, jsem začala jezdit s ním - opět v autě. Na nákup jsem vůbec nechodila... přítel všechno obstaral cestou domů, nebo jsme šli spolu, když jsme odněkud jeli - v autě. Když jsem chtěla někam vyrazit, byl to většinou Čerňák, obchodní centrum, kam jsme jeli - jak jinak, než v autě. Tam jsem vždycky vyfasovala klíčky, abych před panikou mohla v případě potřeby utéct.

Každý všímavý člověk asi vidí, že nad panikou jsem vůbec nevyhrála, jak jsem říkala v onom videu, ale pouze se jí přizpůsobila. Udělala jsem takové ústupky, aby mě nechala být, ale aby tu mohla být pořád se mnou. A to byla ta základní chyba...

Po ošklivých panických stavech jsem byla ráda, že situace je aspoň takováhle. Mohla jsem chodit se psy, chodit po hadříkách, nakupovat s přítelem potraviny, natáčet videa a většinou mi panika nedávala nijak zabrat. Když už přišla, většinou jsem si s ní věděla rady a neměla z ní strach, nebo jsem si vzala prášek na zklidnění, když trvala příliš dlouho. Vedla jsem ale v zásadě spokojený život... získala jsem si odběratele na youtube, mohla jsem v klidu třeba do kina nebo i na nějakou vycházku. Na krátkou sama, na delší s přítelem. Dokonce jsem se dokázala i chválit... za každou blbost. "Zvládla jsi nakoupit bez paniky, šikovná." "Zvládla jsi dojít se psy, i s panikou, šikovná." Dlouho mi to stačilo...

Postupem času jsem na sobě cítila drobné náznaky, jak z toho stereotypu začínám být unavená. Nejdřív to byla taková podrážděná nálada... většinou ale s objevením nějakého návykového seriálu zase přešla. Pak jsem začínala být znechucená z toho, když jsem měla jet opět nakupovat na Čerňák. Říkala jsem si: "Na co potřebuju takovejch hadrů, když stejně nikam nechodím." I tak... natočila jsem video, radovala se z komentářů a chmury zase přešly.

Tyhle smutnější nálady se začaly cyklovat... vnímala jsem to tak jednou za čtvrt roku. Většinou to ale přešlo po tom, co jsem šla v pátek s mamkou na náš obvyklý oběd a kafe. O víkendu jsme jeli buď k našim, nebo jsme šli s přítelem třeba do kina, zajeli do mého oblíbeného Rossmana a bylo zase dobře. Youtube mě opravdu držel. Vždycky, když mi bylo špatně, myslela jsem jen na to, že už chci zase natáčet. Jenže pak nastal sled událostí, který mi spustil zase moje úzkostné stavy...

To byl takhle pátek a já se koukala na jeden stupidní film... byla jsem fakt unavená, ale říkala jsem, že už ho dokoukám. Byl fakt naprosto blbej, ale nějakým způsobem mě zkrátka zajímal. Bylo kolem druhý hodiny ranní, ale stejně jsem musela zhlédnout snad milion reklam. To film ještě prodloužilo. Někdy kolem třetí hodiny ranní film skončil a já si šla lehnout. Jenže jsem vůbec nemohla zabrat... prostě jsem to, jak se říká, přetáhla. Usnula jsem asi na čtyři hodiny. Ráno přítel volal strejdovi a ten říkal, že taky nemůže spát... nabídla jsem, že za ním zajedeme a že mu dám nějaké své staré prášky, po kterých se mi dobře spalo. Věděla jsem, jak je hrozný nespat... Sjeli jsme tam, strejda byl rád. Popisoval ony známé pocity, které máte, když nemůžete spát. Jak sedíte v pokoji a víte, jak na vás ten spánek prostě nejde. Kdybyste aspoň vzdáleně cítili, že když si lehnete, tak zaberete... ale ono prostě nic. Jo, znala jsem to...

Večer jsem si šla lehnout dřív, abych dohnala ten deficit... i tak jsem ale dvě hodiny koukala do počítače a pořád na sobě necítila únavu. Podotýkám, že bez PC prostě neusnu. No, nic jsem si z toho nedělala... měla jsem tu přece své staré prášky, které jsou zároveň sedativní, tak si půlku vezmu. Podle dávkování, které mi kdysi předepsal můj psychiatr. Prášek zabral... do půl hodinky jsem spala, ani jsem nevěděla jak.

Probudila jsem se asi v 11h dopoledne... měli jsme jít se psy... točila se mi hlava, cítila jsem, jak mám ruce jak loutka, ale i tak, oblékla jsem se a šla. Ve výtahu jsem si musela sednout na židličku, která se tam dá sklopit. Vyšli jsme ven, cítila jsem jak při každém kroku pružím a jak se mi pořád motá hlava. Když jsem přešla silnici, věděla jsem, že psy prostě nevyvenčím... tlak jsem snad vůbec neměla. Vrazila jsem přítelovi do ruky vodítko a upalovala domů. Ve výtahu jsem na sobě cítila, jak postupně omdlévám, ale snažila jsem se vydržet. Nakonec jsem se doplácala domů a skočila jsem rovnou do postele. Prospala jsem celý den.

Druhý den byl trochu lepší... pořád se mi chtělo spát, pořád jsem si připadala jak po obrně... na záchodě jsem skoro nemohla zkoordinovat ruce tak, abych si utrhla toaletní papír, ale už to trochu šlo. Stejně jsem většinu dne proležela a se psy ani nezkoušela jít.

Třetí den už jsem se cítila fajn... téměř všechny vedlejší účinky odezněly a já byla vyspaná. Jenže co dál... Vyspím se bez prášků? Nevyspím? Stresovala jsem se, co bude večer, ale byla jsem rozhodnutá, že tenhle prášek už si prostě nevezmu. Prostě kdyžtak přetrpím nějaký ten den bez spánku, a on pak dorazí.

Moje obavy se staly skutečností... večer jsem opět nemohla usnout... ale pořád jsem byla v klidu, protože jsem přece teď naspala tři dny, tak jeden den beze spánku vydržím. Usnula jsem zase asi na čtyři hodiny, ráno byla jak zmlácená, ale nic, s čím by se nedalo něco podnikat. Dělala jsem, co bylo potřeba, a doufala, že se večer vyspím.

Jenže opět nic... to už jsem se začala opět stresovat, že nebudu spát. Doma jsem měla ještě jedny prášky, na uklidnění, po kterých taky hezky spím, ale nechtěla jsem si je brát, protože je mám na paniku. Když je berete často, tak pak ztrácí účinek... a taky už jsem jich moc neměla. Spát jsem opět nemohla, ale byla jsem odhodlaná, že holt vydržím o těch čtyřech hodinách spánku.

Takhle jsem vydržela asi týden... pak už jsem se propadala do deprese... už jsem se opravdu potřebovala vyspat. Už jsem jen brečela, že chci spát... nedalo se jinak, večer jsem si vzala prášek na uklidnění a nádherně se vyspala. Ráno jsem byla šťastná, že doma pořád mám něco, co si můžu vzít, když nebudu moct spát. To mě uklidnilo, ale...

Začalo mi pískat v uchu. Někteří si teď možná ťukáte na čelo, že to se stane každému a že to je jen taková blbost... každý má něco, tak mně jen píská v uchu... o co jde? Ale věřte mi, že pokud vám takhle píská celý den a i když jdete spát, začnete z toho být vynervovaní. Když jsem natáčela video v naprostém tichu pokoje, musela jsem překřikovat to otravné pískání... Každou chvíli jsem to vydýchávala a v editaci videa to řešila střihem. Začala jsem hledat... a dozvěděla se, že to je tinnitus. Prý bývá subjektivní nebo objektivní. Já se pomalu začala smiřovat s myšlenkou, že mám ten subjektivní a že budu celý život žít s pískáním v uchu. Pročítala jsem si fóra, koukala na videa na youtube... stáhla jsem si tón, který má údajně tinnitus "vypnout" aspoň na chvíli. Fungovalo to... asi na minutu. Pak jsem si stáhla zvuky přímo pro lidi s tímhle onemocněním... zvuky přírody. Přítel si ze mě dělal legraci, že pořád poslouchám nějaké šplouchání. Jenže jen to mi pomáhalo. Usnout s tím večer byl opravdu boj. Vždycky jsem si nastavila ucho co nejvíc k počítači, abych vnímala jen to blbý šplouchání. I tak jsem si ale v některý dny musela vzít prášek.

Žila jsem s tím přes týden... pak jsem se někde dočetla, že tinnitus může být i od krční páteře... a je pravda, že když spím, tak ne ve zrovna dobré poloze. Tak jsem spala bez polštáře... za dva dny bylo pískání pryč. Byla jsem opravdu šťastná... i když jsem ho na některých hlučných místech neslyšela, pořád jsem na to myslela. Říkala jsem si, že s panikou žít dokážu, ale pískání v uchu už by mě asi fakt dohnalo k šílenství... obzvlášť, když to ovlivňuje natáčení videí.

Radovala jsem se, že už snad můžu přestat být vystresovaná... všechno se vyřešilo, najedu do svého standardu.

Druhý den jsme s přítelem vyrazili na Čerňák... jo, byli jsme fakt originální. Tam jsme si došli na jídlo... přítel si dal Kung-Pao, já opékané nudle s kuřecím masem. No, tentokrát mi moc nechutnaly, ale přítel na mě dohlížel, abych se pořádně najedla. Soukala jsem to do sebe, abych teda něco snědla, ale nebyly dobrý. Když jsme přijeli domů, tak jsem si lehla na gauč a koukala na oblíbený pořady. Najednou jsem v břiše cítila takový pobublávání a po chvíli křeče... šla jsem na záchod... no, dál to popisovat nebudu. Ty nudle mi fakt nesedly. Přítel mi udělal rozpečenou bagetku s prosciuttem s příchutí chilli a rajčatama. Když jsem do ní poprvé kousla, chutnala mi, ale čím dýl jsem ji jedla, tím mi po ní začínalo být trochu blbě. Nicméně, říkala jsem si, že ji dojím, přece to nevyhodím. Holt mi bude trochu blbě, ale do rána se z toho vyspím.

Jenže jsem začala pociťovat pálení v žaludku... pravděpodobně jsem ho rozdráždila tou čínou a dodělala šunkou s chilli. Jen podotýkám, že ta šunka nijak nepálila, jen prostě měla takový pálivý aroma. Každopádně, žaludek to prostě nepobral a mně začínalo být fakt blbě. Řekla jsem to přítelovi a ten mi objednal svíčkovou... ta je prej na všechno. Vždycky se po ní člověku udělá líp. Snědla jsem dva knedlíky a věděla jsem, že to nebyla dobrá volba... žaludek protestoval ještě víc. Pálil, jak kdyby mi tam hořelo. Doma jsme neměli žádná antacida, jen jedlou sodu, tak jsem si trochu dala. Příznaky se trochu zmírnily, ale pořád mi bylo blbě. Říkala jsem si, že budu mít krušnou noc... hmmm... kdyby jen noc...

První noc jsem teda aspoň spala... ráno mi bylo pořád blbě... udělala jsem si suchou rýži, abych žaludek nedráždila. Stejně jsem ale pořád pociťovala hrozný pálení...

Druhou noc jsem skoro nespala... bylo mi blbě... pořád jsem pila mléko, abych to pálení aspoň trochu zmírnila... přítel udělal kuře s rýží... Když jsem se opravdu hodně najedla, žaludek se zklidnil... téměř na celý den... ale stejně mě chvílemi pořád pálila žáha.

Noc byla naprosto příšerná... pořád jsem se budila, bylo mi zle... a začala jsem z toho být vynervovaná. Ráno jsem přítelovi říkala, že zajedem k doktorovi, že už se to prostě nedá. Jenže byla neděle a "gastro" by nebylo otevřený. Trochu jsme hledali na netu a zjistili jsme, že můj stav odpovídá spíš žaludeční neuróze. Když jsem se stresovala, můj žaludek opravdu protestoval nejvíc.

Přežila jsem další den, pořád jedla nějaké nedráždivé potraviny... ráno jsem si vzala prášek na zklidnění - a bylo mi líp. Takže jsem si sice podráždila žaludek nevhodnými potravinami, ale stav jsem si přihoršovala sama tím, jak jsem se stresovala.

I když jsem tohle věděla, pořád jsem se bála některé věci jíst. Nechtěla jsem nic kořeněného, něco mastného atd. Bylo před Vánoci a já neměla nakoupené žádné dárky. Vyrazili jsme s přítelem do obchoďáku a já se snažila nakoupit, co se dalo, abych pro rodinu něco měla. Když jsme tam trávili odpoledne, tak byla nasnadě otázka, co si dáme k jídlu... jenže po těch zkušenostech už jsem si na Čerňáku nic dávat nechtěla. Zároveň jsem ale nevěděla CO si teda vlastně mám dát. Bála jsem se, že budu zase prožívat ty odporný pocity v žaludku. Neumím to tak popsat, ale bylo mi opravdu zle.

Všechno to vygradovalo až do té podoby, že když jsem měla jíst, už se mi dělalo špatně... měla jsem hlad, chtěla jsem se najíst... měla jsem chuť na knedlo-vepřo, na segedin, ale prostě jsem se bála si to dát. Takže jsem pořád jela na nějaký rýži a dušeným mase. No, co vám budu povídat, bylo to hnusný. Nevím, jestli mě v tomhle pochopíte, ale tím, že jsem nemohla jíst, co jsem chtěla, jsem se dostala trochu do depek. Když jsem totiž měla paniku, byla jsem zvyklá si dát něco dobrýho, a někdy jsem si nemusela díky tomu brát prášek. S přítelem jsme byli zvyklí si večer objednat KFC, byl to takovej náš rituál k seriálům. A teď jsem si mohla dát tak brambory s řízkem na přírodno. Prostě jsem přišla o svůj poslední komfort... svobodně jíst co chci.

Svátky, které jsem měla před sebou, jsem prostresovala taky... přemýšlela jsem o tom, jak budu muset svoji rodinu otravovat s tím, že nemůžu jíst to, co mi dají na stůl. K tomu už tak pro mě nejsou vánoční svátky čas klidu a pohody, ale spíš stresu... díky mým úzkostem přemýšlím o tom, co mi bude, co nebude a když bude, jak všem Vánoce zkazím. Takže jsem měla ustavičně špatnou náladu a do toho jsem pořád jedla jen rohlíky s kefírem a nějakou tu rýži. Na pálení žáhy jsem jedla Gaviscon jak lentilky.

Vánoce jsem nějak přežila, teď ještě přežít Silvestr... už jsem mohla být v klidu, protože bylo pravděpodobné, že o Silvestra budu prostě s přítelem doma... budeme koukat na nějaké seriály a bude pohoda. Jenže nebyla... nemohla jsem se z toho stresu dostat a abych se ráno nasnídala, tak jsem si brala pokaždé neurol. Byla jsem zklamaná z toho, kam jsem to dopracovala... nemám práci, nezvládnu nikam dojet MHD, jsem závislá na přítelovi a jako poslední kapka přišlo to, že už se nemůžu ani pořádně najíst. Přišla jsem si jako parodie na sebe samu. Nefunguju už po žádné stránce... ani po těch základních jako "jít někam sama" ani po ještě nejzákladnějších "najíst se". I tak jsem se ale pořád snažila nějak to všechno přejít... věděla jsem, že ten zkažený žaludek je jen díky mému stresu a že se to zlepší. Už jsem pomalu začínala přemýšlet o návštěvě psychiatra...

Čím dál tím víc jsem si začala připouštět, jak jsem na nic... jak se stresuju z běžných denních činností... už jsem nechodila v klidu ráno se psy, už to byl boj. Nutno podotknout, že nejsou zrovna vychovaní... před venčením se vždycky perou a já je musím pacifikovat. Každý ráno. Občas se mi Angusek na truc počůrá, třeba když ho s sebou nevezmu na záchod, takže i to jsou takové chvíle, kdy jsem vynervovaná. Každopádně, uvědomuju si, že takový situace by měl člověk pořád zvládat a ne se z nich hroutit.

Byla jsem už opravdu zlomená, až jsem si jednoho dne řekla, že nebudu mít depky a ještě k tomu jíst nějaký blafy... takže jsem se asi po měsíci odhodlala dát mekáč. Taková zatěžkávací zkouška... pokud můj žaludek zvládne mekáč, tak už můžu jíst co chci a můžu se uklidnit. Už mi to bylo jedno... buď mi bude blbě psychicky, nebo fyzicky... vždyť o nic nejde. K mé radosti žaludek mekáč zvládnul a já měla radost, že si zase můžu dát nějaká dobrá jídla. Nemyslím přímo samej fast food, ale prostě cokoliv... a tím se nemusím stresovat "co že si to dneska teda dám". Byla jsem ráda... a říkala jsem si, že teď už bude všechno jenom lepší... protože tohle byla věc, která mě stresovala nejvíc.

Přijela jsem domů a na mobilu jsem měla zprávu od kamaráda, že mi musí něco říct. Ok, byl to kamarád, kterej pro mě vždycky byl trošku víc, než kamarád... takovej můj životní pilíř, se kterým jsem vždycky počítala. Odepsala jsem mu, co má tedy na srdci a on prý, že má dítě. Prý se mu po roce ozvala holka, se kterou se vyspal, a prý přijela i s děckem. Prodělal testy otcovství a dítě je jeho... vzal je k sobě domů a je šťastnej.

Nevím proč, ale obrátilo mi to celý svět naruby... dlouholetý kamarád z VOŠky už má svoji rodinu. Došlo mi, kolik času jsem promrhala panikou, depkováním, OCD, úzkostmi a já nevím čím... Lidi kolem mě už mají rodiny a já stojím na místě, nebo spíš jdu dolů. Nemám tendenci se lepšit, protože jsem si tak zvykla být doma, že už se bojím vyjít ven. Pracovat pod někým... dojet někam... zvládnu to? Jde to vůbec po takové době? Přišla jsem si jako ten největší loser... jako někdo, kdo právě procitnul a zjistil, že už nemůže dál žít tím způsobem, kterým žil doteď, protože mu uteče život mezi prsty. Jenže jak něco změnit? Jak se dostat zpátky do života... se vším tím stresem... s OCD, s panikou, teď i depresí. Zase postupně? Postupně se rok dostávat z těch všech věcí, co mě trápí? Kam mě dostalo čekání? Čekání, až mi bude líp? Do tohohle bodu... Potřebovala jsem něco udělat hned... ale nevěděla jsem jak. Došlo mi, jak jsem bezmocná... přes rok jsem žila tím, že jsem nakupovala hadříky a dělala videa... čekala na to, že jednoho dne mi bude líp a povedu život jako všichni ostatní. Jenže to nepřišlo. Prostě mi ujel vlak.

Večer mě ještě dorazil přítel... řekl mi o v zásadě nezanedbatelných zdravotních problémech. Svět se mi kompletně zhroutil. Už jsem nevěděla, co cítit, dělat. Už jsem nevěděla, co dál.

Přítel mi oznámil, že se svým zdravotním stavem bude něco dělat, až když si já vyřeším svou psychiku. Tak jsem druhý den jela do RIAPSu. Pokecala jsem si s psychiatrem, dozvěděla jsem se, že jsem normální, čemuž dodnes nevěřím, a dostala prášky na úzkosti a deprese.

Prášky se snažím brát, ale je mi po nich zle. Točí se mi hlava, mám křeče v končetinách, nechuť k jídlu, puls snad ani nenahmatám. Prožívám neskutečné pocity prázdna a i když mi kamarád napsal, že to, co mi napsal, byla jen sranda, líp mi není. Pořád si uvědomuju, že jsem nic nedokázala. Pořád žiju ten samý stereotyp... ráno vstanu, dojdu se psy, dám jim najíst, trochu uklidím, koukám na seriály, něco uvařím, někdy dojedu na Čerňák, někdy natočím video, večer opět koukám na seriály, opět dojdeme se psy a jdeme spát. Jiný vzorec prostě není... víc toho není. I když jsem před rokem byla šťastná, že je to aspoň takhle, dneska nejsem. Dneska vím, že jsem při první známce zlepšení mého stavu měla hledat práci... měla jsem se realizovat i v něčem jiném, než ve videích... měla jsem chodit mezi lidi, měla jsem chodit na nákup a překonávat paniku.

Ve srovnání s tím, jak se cítím teď, mi panika přijde jen jako sranda... jak ráda bych teď řešila jen to, jestli venku omdlím nebo neomdlím. Teď řeším, jestli se psychicky zhroutím, nebo nezhroutím.

Každý den je pro mě utrpení... pořád se nemůžu zbavit dojmu, že víc už toho v mém životě prostě nebude a na svůj "spokojený standard" prostě nejsem schopná najet. I kdybych pořád dělala to samé, šťastná nebudu. Ale teď nemám sílu dělat něco víc. Když vstávám, musím se dostávat z těch hrozných křečí a připomínat si, že tu jsou pořád lidi, kteří mě mají rádi. Nemám se tak špatně, vlastně mám všechno... možná to je ten problém... mám všechno... třeba je všechno tak moc jednoduchý, že jsem ztratila potřebu se snažit. Nevím... vím jen, že už jen přežívám. Občas mi připadá, že se zase ozývá stará Martina a začínám se cítit normálně, ale moje druhá stránka ji utne. Večer mi je líp a říkám si, jak natočím video a zase naskočím aspoň do nějakého základního režimu, ale ráno mi je tak zle, že to prostě nejde... Nevím, co bude dál... prášky beru... jestli pomůžou... netuším.

Nejsem jediná, kdo takhle žije kvůli tomu, že ho k tomu dohnaly jeho psychické stavy. Nejsem jediná, kdo si ten život takhle "usnadnil". Takhle dopadnete, když se přestanete snažit... když se spokojíte s málem... Proto vám radím ze své zkušenosti... nikdy nepolevujte v boji s panikou, agorafobií... bojujte ze všech sil. Neusnadňujte si to... nebo aspoň ne dlouhodobě. Třeba budete rádi, že nemusíte do obchodu, nemusíte nic zařizovat... nemusíte se psem, nemusíte mezi lidi. Jenže jednoho dne vám to může přestat stačit a vy budete bezmocní to změnit. Já si tak připadám... Jsem člověk, který si všechno tak usnadnil, že není schopný se z toho vyhrabat... zařídit si něco víc.

Už nevím, co dál napsat... myslím, že bylo řečeno vše... ještě se nevzdávám... doufám v lepší zítřky... ale není to jednoduchý. Snad se jednou budu cítit aspoň normálně... spokojeně... doufám.

Vaše,

Lilian Voss

Panika našla zadní dveře...

Pokud jste z názvu vytušili, že je v mém životě zase tahle potvora, tak jste vytušili správně. Ty příjemné měsíce klidu jsou vykoupené stresem a panickými záchvaty. Ráno vstanu a opět mám ten známý pocit, že je něco špatně. Udělám takové ty běžné věci, které musím, a snažím se nad tím nepřemýšlet. Jenže přes den se do mě stres pořád více zakousává a já přestávám vzdorovat. Opět se necítím dobře při běžných činnostech, opět se vystresuju i z věcí, které mi vlastně dělají radost. Prostě mám pocit, že jakmile se něco takového stane, něco za tím je, něco špatného. No a na tomhle stresu si ráda pochutnává jedna moje kámoška... hádejte která...

I přes denní neklid se snažím užívat si každé chvíle, kdy se mi aspoň trochu uleví a čerpat energii na ty chvíle, kdy mi bude špatně. Snažím se dělat všechno, co chci, to, co bych dělala bez stresu a bez paniky, protože se o ty chvíle nechci nechat okrást. Taky doufám, že když to budu dělat, tak si panika dá říct a dá mi zase pokoj. Tak se vydávám do obchodních center, tam, kde mi je většinou nejhůř, a prostě se nevzdávám. Čekám na poště, začíná mi být mdlo... je mi vedro a rozčiluje mě, že musím čekat na pošťačku, až si připraví obálky k odeslání. Samozřejmě vím, že je to její práce a netrvá jí to nějak dlouho, ale pro mě jsou to snad hodiny. Je mi vedro, snažím se dát si vlasy z krku, sundávám si teplákový cardigan a snažím se trochu osvěžit. Když je všechno hotové, tak se mi psychicky trochu uleví a já se jdu podívat po obchodech. Jdu prostě dělat, co mě baví, ať si ta mrcha zkouší co chce.

No, moji výzvu vezme doslova. Rozhodne se, že mi uštědří rovnou pravej hák. Když už se tak dlouho neozvala, tak ať vím, že přišla s plnou parádou. V obchodě - píchnutí u srdce. No a co na to kámoška panika? "Lili, to máš infarkt, tak honem zdrhačka do auta." Nechávám se napálit... jak jsem blbá. Vrátím na stojan kabát, kterej jsem si zkoušela a vracím se zpátky na parkoviště. Je to minuta cesty, ale panika se rozhodla, že mi minutu nedá. Dělá si ze mě srandu. "To nedáš, to nedáš." Jo, podpora nade vše. Už v půlce cesty mi srdce buší jako o závod, mám pocit, že mi vyskočí z hrudníku a začínají se mi odkrvovat končetiny. Nestihnu to. Nestihnu dojít do auta. Svalím se tu přede všemi na zem v křeči a budu muset vysvětlovat, co mi je. "To ne.", říkám si. Zkusím to poslední, na co mám ještě sílu - starý trik s počítáním. Pomalu počítám... vidím, že už jsem u eskalátorů... končetiny mě neposlouchají tak, jak bych chtěla, ale dá se to. Vyškrábu se po schodech nahoru, ať jsem co nejdřív pryč... jdu... motá se mi hlava... už jsem skoro venku...

Vypadnu ven na čerstvý vzduch a tep se mi pomalu začne ustalovat. Odemknu auto, sednu si. Koukám ven, prodýchávám, vrací se mi cit do končetin a panika se mi směje do ksichtu. Využila mý slabý chvilky, dala si se mnou férovku a já prohrála. Zase... Co teď? Vzdám to? Mám si říct, že se tý mrchy nikdy nezbavím a nechám ji přiživovat se na mých obavách a strachu? Nechám se zavřít doma? Nechci... opravdu nechci. Ani nevíte, jak hrozný strach mám, co si na mě ta mrcha přichystala tentokrát, ale budu se zase snažit najít cestu, jak ji vykopat pryč.

Jo, ta potvora je zpátky... sedí tu se mnou... kouká, čeká na to, až mi bude nejhůř, aby si na mě přihřála svojí polívčičku. Vidím ji, těší ji to... v obličeji má spokojený škleb, jak se mnou vyjebala.

I tohle se stane v životě panikáře... můžete si myslet, že jste z toho venku, můžete mít to nejkrásnější období v životě, ale panika vám ho nemusí chtít dopřát. Tak to prostě je. Takže... zase do boje. Snad budu tentokrát úspěšnější... Tentokrát už nebudu hlídat jen ty přední dveře, ale zabarikáduju i ty zadní.



Vaše,

Lilian Voss

Panika překonána?! Dodatek, rady...

Panika, agorafobie - překonáno?! (co mi pomohlo)

13. komnata (Současný stav; Jak překonat svůj strach)

13. komnata Lilian Voss: Obsedantně-kompulzivní porucha

Odblokování u léčitelky

Čau všem, kteří rádi čtete moje výplody. :) Už dlouho jsem nenapsala článek, ale říkala jsem si, že moje dnešní zkušenost si ho zaslouží. Přecejen se tady nad textem můžu trochu víc zamyslet a popsat všechno, na co si vzpomenu. Tak se do toho pusťme...

Rozporuplný nápad

Úplně chápu, když si někteří z vás poťukají na čelo už u nadpisu a řeknou si, že už to mám prostě, jak se říká, "rozdaný". Věřte, že jsem k léčitelce nejela zrovna s nadšením. I když trpím různými poruchami a ráda věřím v určité nadpřirozeno (osobně spíš používám termín "doufám"), tak k těmto lidem jsem skeptická. Vždycky si říkám, že využívají špatné situace lidí a vydělávají na nich peníze. I když na druhou stranu... placebo efekt se také nesmí podceňovat. Každopádně... v posledních týdnech jsem si prošla nepříjemným a smutným obdobím depresí a beznaděje. Jak víte, neberu už svoje předepsané léky, i když poslední dobou o nich trochu přemýšlím. Když jsem je brala, nepomohlo mi to... paniku jsem měla pořád a deprese taky, tak jsem všechno na radu psychoterapeuta vysadila. Bohužel, tyto týdny byly tak špatné, že mi sebraly energii a víru, že bude lépe. Proto jsem se uchýlila k alternativě, o které vám dneska napíšu.

Ne, opravdu jsem to nebyla já, kdo s tímhle nápadem přišel. Byl to přítel, kterému paní doporučil jeho strejda a jemu ho zase doporučil někdo jiný... no znáte to, jedna paní povídala. Když mi přítel tuhle možnost nabídl, samozřejmě jsem hned odmítla. On to ale rozhodl za mě, protože už nevěděl, co jiného se mnou. Prostě když už jsme vyzkoušeli kde co, tak tohle může buď pomoct, nebo to může být zkušenost, o které napíšu, natočím video atd. Tak jsem tedy odevzdaně souhlasila a vyčkávala na den D.

Jméno léčitelky z etických důvodů opět nezveřejňuji.

Co mám čekat?

Večer před sezením jsem byla trochu vystresovaná... přecejen jsem nevěděla, do čeho jdu. Pod pojmem "odblokování" jsem si představovala ledacos. Třeba mi někdo bude promlouvat do duše, jak je svět krásnej... třeba budeme přepisovat určité asociace v myšlenkových pochodech... třeba to bude nějaká aromaterapie nebo výklad z karet. Paní se totiž nedala nikde dohledat, tak jsem prostě nevěděla. Každopádně jsem si myslela, že jí budu muset říct svůj životní příběh (jak jinak) a ona pak podle toho ke mně bude přistupovat.

Ráno jsme s přítelem vyrazili... no ráno... bylo osm hodin, ale pro mě je to zkrátka ráno. Chodím pozdě spát, takže pro mě je tahle denní doba jak pro někoho jiného noc. Takže jsem se ráno nestihla namalovat, oblíknout si něco hezkýho, prostě nic. Vzala jsem si teda kosmetickou taštičku a rychle do ní naházela, co mi přišlo pod ruku, abych se v autě trochu namalovala. Bohužel jsem si zapomněla gelové linky, bez kterých prostě vypadám jak blb... ospale, nezdravě... no blbě. Tak jsem použila jen stíny a řasenku, protože výraznější líčení nemělo bez té nejdůležitější pomůcky smysl. Stálo to za prd, byla na mě patrná únava, ale co, nejedu se nikam ukazovat.

První dojmy

Přijeli jsme do jedné nejmenované vesničky a já očekávala, kdy dojde stres, úzkost a ty ostatní věci, které mě běžně provázejí kdykoliv, když opustím svoji bezpečnou zónu. Tentokrát se nic nedostavilo... teď jste určitě čekali, že napíšu, že už prostředí na mě působilo psychoterapeuticky a z nějakého záhadného důvodu mi bylo dobře. Ne, to teda opravdu ne. Prostě zapůsobil veškerý můj sarkasmus a ospalost, a tak jsem byla příjemně otupělá.

Byli jsme na místě... koukala jsem na bytovku, která vyhlížela příjemně... o to větší zklamání bylo, když nás paní pustila dovnitř. Zpustlý paneláček s počmáranými zdmi a divným zápachem. No co, vždyť jsem tu jenom na chvíli. Otevřela nám usměvavá sympatická paní v takovém tom bílém úboru, co nosí např. maséři, kosmetičky atd. Říkala jsem si, že to snad nebude tak hrozný a dopoledne mi brzy uteče - měla jsem tam být od 9h do 12h. Vzala nás do jednoho pokoje, kde bylo léhátko, skříň, gauč a jako stolek žehlící prkno. V pokoji voněly vonnné tyčinky a hrála meditační hudba. Pak jsme byli pohoštěni vodou v šampusových sklenkách, paní si s námi tímto způsobem i připila. Neříkám, že jsem čekala středověkou hostinu, kde se budeme prolévat vínem, ale připití vodou v šampuskách mě prostě pobavilo. Pomalu jsem si začala říkat, že to snad nebude tak špatný... třeba mi to aspoň v něčem pomůže a k tomu se ještě pobavím.

Ona to nechápe?

Ovšem následující čtvrthodinku jsem byla nastartovaná vyskočit z toho gauče a jet pryč. Paní totiž chtěla řešit mého přítele, o což ani jeden z nás nestál. Ti, kteří těmto věcem nevěří, si to asi dokážou představit. Prostě jsme tam jeli s tím, že si se mnou paní popovídá, něco mi ukáže a buď mi to pomůže, nebo ne. Rozhodně jsme se tam nepřijeli zabývat naším vztahem a nechtěli tam řešit víc věcí, než bylo nezbytně nutné. Jenže paní měla jiný názor. Vymiňovala si, že se mám jít projít ven, nebo počkat na chodbu, že si chce promluvit s mým přítelem. Snažili jsme se jí vysvětlit, že přítel mě jen odvezl, ale problém mám já. Stále si trvala na svém... nakonec jsem to vzdala a šla si sednout do předsíně. Nevím, jestli paní ten čas strávený jen s mým přítelem nějak pomohl, ale pokud jsem neměla slyšet to, co si povídají, tak se trochu minul účinkem, protože jsem slyšela každé slovo. Ještě jako perličku chci zmínit to, že mi paní léčitelka řekla, že mám příště jít dřív spát a tvářila se u toho tajemně. Tak jsem ji uzemnila, že takhle ospale vypadám s tímhle líčením vždycky, ale hezký pokus. No nic, jdeme dál...

Na hanbě

Seděla jsem v předsíni na lavici a poslouchala, co paní přítelovi vykládá. Tak nejdříve přítele obeznámila s tím, že pokud chce, aby bylo lépe mně, tak musí nejdříve pomoci sobě. Že prý není přítel ve svém středu a tím vytlačuje mě z mého středu. I když to bylo trošku kostrbaté, byla to jedna z věcí, která s přimhouřenýma očima dávala logiku. Prostě když mi začne být lépe, tak na mě zase padnou jeho strasti. I když si říkám, že takové situace budou v životě vždycky a je potřeba, aby se z nich člověk nesložil. Takže tento bod byl takový sporný, ale dalo se s ním souhlasit, člověk vždycky musí začít u sebe... i když chce pomoct ostatním. Nevím, jestli to přítel řekl kvůli tomu, aby měl pokoj, nebo to opravdu myslel vážně (osobně si myslím, že A je správně), ale nakonec zpoza dveří "výslechového pokoje" zaznělo: "Ano, chci si nechat pomoct, chci se změnit... tak co dál?" Pokračování výkladu té paní už tak racionální nebylo...

Přítel (a s nastraženýma ušima i já) se dozvěděl, že jeho duše opustila svou předurčenou trasu a musí se na ni vrátit. Přítel se sarkastickým tónem jemu vlastním zeptal: "Takže duše je jako můj osud, jo?" Bylo mu odpovězeno, že ano... prý každý tu cestu máme nějak danou. Přítel řekl: "Takže teď je v mým osudu napsaný, že se zvednu, otevřu ty dveře a půjdu do pryč?" Bylo mu odpovězeno, že ne... že prý se člověk může od té cesty trochu odchýlit, takže to není tak jednoznačné, ale určitá trasa předurčená je. Přítel paní léčitelce vysvětlil, že na tyhle věci nevěří. Věří pouze tomu, co vidí, a co je vědecky dokázané nebo vysvětlitelné. Paní léčitelka se tedy ještě jednou pokusila: "No a co světlo hvězdy? To přece vidíte a ta hvězda už tam dávno nemusí být. Stejné je to s tou duší... a na světlo hvězdy věříte." Přítel ji opět uzemnil: "Jenže to světlo z rozpadnuté hvězdy už je nějaká měrná jednotka, fyzikální veličina, která má oporu ve vědě, duše ne." Slyšela jsem delší pomlku, a pak smích té paní. Se skepsí mého vždy racionálního přítele si prostě nevěděla rady. Přítel se pak zeptal: "Tak už sem teda můžu pustit přítelkyni, ať si pokecáte s ní?" Paní to vzdala a pustila ho. Šla jsem tedy na řadu já... plná očekávání, co se dozvím.

Jde se na mě...

Sedla jsem si na gauč, paní léčitelka si sedla naproti mně a zadívala se na mě. Udělala jsem svůj úšklebek ve stylu "nevím, co mám čekat a nevím, proč na mě tak koukáš". Pak se paní nadechla a zeptala se: "S čím byste chtěla pomoct?". Už ve videích o panice jsem říkala, že jsem přišla na to, co mě trápí... je to strach... všechno vychází z mého strachu naprosto ze všeho. I z toho, z čeho strach mít ještě nemusím. Tak jsem tedy odpověděla: "Chci přestat mít strach." Paní se na mě opět dlouze zadívala, a pak se zeptala: "Vy víte, kdo vám ten strach způsobil?". Odpověděla jsem, že ano. Bod pro ni... věděla, že strach mi způsobil NĚKDO. I když to nejspíš není tak těžké vytušit. Ale v té chvíli jsem si říkala, že když už tam jsem, tak z toho zkusím vytěžit co nejvíc, paní se jevila empaticky. Pak se mě zeptala, jestli chci mluvit já, nebo má vykládat ona. Řekla jsem jí, že už jsem u psychiatrů namluvila hodiny, tak může klidně ona. Už jsem neměla náladu vykládat svůj příběh znova a co si budeme povídat, nemyslím, že to byla osoba, která, kdybych jí řekla odborné názvy všech psychických poruch, co mám, by rozuměla.

Vyčkávala jsem s napětím, co se od paní léčitelky dozvím... Vyzvala mě, abych jí ukázala svoji ruku. Samozřejmě jsem jí reflexivně předložila ruku otevřenou dlaní nahoru, myslela jsem si, že mi bude číst z ruky. :D Tak se zasmála, řekla mi, že není žádná čarodějnice a chce vidět hřbet ruky. Tak jsem se opět pobavila a udělala co chtěla. Koukala na moji ruku, a pak se zaradovala a řekla, že to mám prý všechno krásný. Tentokrát jsem nahodila kukuč "nevim, co to znamená, ale ok". Pak mi řekla, že mám prý předurčenou dlouhověkost, ale že si svoje tělo musím pěstovat a udržovat. Chtěla jsem samozřejmě vědět, co to znamená...

Lidi se taky odčervují :D

Dozvěděla jsem se, že všechny moje stavy a problémy způsobují vnitřní "potvory", které potřebují jít z těla ven. Jak to mám udělat? Detoxikací... Paní léčitelka mi ukázala prospekt, kde byla ta detoxikace rozepsaná - dávkování, jak dlouho atd. Říkala jsem si, že to je logické... proč se všude píše, že člověk má jíst a pít zdravě... aby si nezanášel organismus. Proti detoxikaci jsem tedy nic neměla, už jsem o ní jednou přemýšlela, proč ne. Dokonce jsem prý duševně zdravá, jen ty toxiny v mém těle dělají neplechu. Jenže...

Odborná rada za pakatel - detox

To bylo od paní léčitelky vlastně všechno. Prý se nejdřív potřebuju takhle vyčistit, a pak se mnou bude pracovat dál. Tak jsem si tak seděla a říkala jsem si, jestli to ta paní myslí vážně... nic se mnou neprobrala, nic mi neporadila, jen mi řekla, ať si koupím detoxikační kúru. Podle toho, co říkala, tak to radí každému... nejdříve se pročistit, a pak s ním pokračuje dál. To mi tohle nemohla říct po telefonu? To jsme tam s přítelem jeli opravdu jen kvůli tomuhle? No jo, kdyby ne, tak si přece nemůže říct o honorář. Odkývala jsem, že si všechny produkty zakoupím, protože jsem to stejně chtěla zkusit a očekávala, jak bude paní léčitelka postupovat dál, když mě tam chce mít tři hodiny.

Karetní výklad

Ještě jsem vám neřekla, že hned na začátku paní avizovala, že nám s přítelem pak vyloží Andělské karty. Prý po určitém postupu jedna sama při míchání vyskočí. Tak tedy po tomto "náročném" výkladu začala míchat, aby mi vyložila tu mojí kartu. Bohužel, žádná nevyskočila. Prý to nevadí, že to zkusíme za chvíli, protože to chce svůj čas, jako všechno. Zeptala se mě tedy, co bych chtěla dělat za povolání... odpověděla jsem, že bych ráda psala. Ona se opět zaradovala ve stylu "já to věděla", a s nadšením se rozplývala nad tím, co jsem řekla. Údajně z toho měla radost, že to je určitý pokrok. Pak jsme se bavily o nějakých věcech kolem blogu, ale to není podstatné. Paní vzala opět do ruky karty a začala míchat... když v tu jedna karta opravdu vyskočila! No, nebo spíš když je míchala, tak se otočila. Zas jí musím nechat, že se otočila opravdu jedna a paní léčitelka karty míchala pořád stejně... tak snad tam nějaká ta spirituální úroveň byla. Určitě vás teď všechny zajímá, jaká karta to byla - byl to Anděl strážný. Musím říct, že tady se dostáváme do roviny, kde i já trošku věřím, takže tahle karta mě potěšila. Výklad té karty byl údajně ten, že mě k paní léčitelce doprovázel sám Anděl strážný a všechny poznatky, na které jsme spolu přišly, jsou tedy správné a mám podle nich postupovat. Tady mi trochu připadalo, že chce prodat svoji práci, ale budiž... detox... příjemná karta... beru.

Podivné praktiky...

Chvilku jsme si o tom povídaly, pak si paní sedla na gauč, vyzvala mě, ať si stoupnu k ní zády a ona se koukne na moji pánev a kostrč. Přišlo mi to trošku divný, ale tak proč ne. Řekla mi, že mám jednu pánev výš než druhou a že by ráda viděla moji "čárku". Jo, nekecám, vyjádřila se takhle. :D S uleknutím jsem se na ni otočila a vyděšeně koukala... prý se chce podívat, jak mám právě tu kostrč... údajně ji mám vpáčenou dovnitř. Řekla jsem si, že to snad nějak přežiju a vložím v ní ještě kousek důvěry... Sundala jsem si kalhoty do půli zadku, aby se paní mohla pokochat mým pozadím. Ne, že by mi to bylo zrovna příjemné... vlastně úplně naopak. Jenže je pravda, že už mě dlouho bolí záda a kyčle a říkala jsem si, že by mi to mohlo pomoct. Mám dojem, že tato léčitelka dříve působila i jako fyzioterapeut, takže to bylo podobné, jako svěřit se lékaři... aspoň v tomto ohledu. Paní si tedy ověřila, že kostrč mám posunutou, a pak mi nabídla, že mi ji hned klidně srovná. Souhlasila jsem...

Paní si došla do skříně pro nějaký krém a řekla mi, ať si sundám kalhoty a opřu se o lehátko. Prý mi jen bude tlačit prstem na kostrč a já proti ní. (nebo prostě tak nějak) :D Jo, když tohle píšu, tak se tu mlátím smíchy, protože to zní fakt divně. Opravdu jsem byla u léčitelky, ne v žádném SM klubu. V tu chvíli jsem se ale zapřela, kalhoty si vytáhla a řekla, že to si teda dělat nenechám. Omluvila jsem se jí a sedla si zpátky na gauč. Vyhlížela jsem už trošku nedůvěřivě, ale nechtěla jsem se chovat jak malý děcko a odejít. Paní mi řekla, že to je v pořádku, že nejsem jediná, kdo tohle nechce dělat. Pak se mě zeptala, jestli chci tedy aspoň srovnat nohy. Prý jak mám výš jednu pánev, tak mám výš i jednu nohu. Souhlasila jsem... sundala jsem si ponožky (to pro mě bylo přijatelné) a lehla si na lehátko. Procedura, co následovala, nebyla nijak příjemná, ale zas musím říct, že mi pomohla... i když jen na chvíli. Paní se mnou dělala různé cviky, kdy se mi snažila vrátit nohu do kyčle (nevím, jak jinak to popsat), což bolelo. V těch místech už mě to pobolívalo dlouho, tak jsem si řekla, že na tom něco bude. Přecejen je to vlastně fyzioterapie a tu provádí i lékaři. Údajně mi to mělo uvolnit i nějaké zablokované proudy v těle.

Ta paní něco umí...

Když jsem si stoupla, najednou jsem mohla jít rovně. Běžně se hrbím a když se snažím narovnat, tak to vydržím chvíli, a pak ta záda povolí, protože to prostě nejde vydržet. Teď jsem si pochodovala po místnosti krásně narovnaná... Uznávám, že tohle mě fakt potěšilo. Pak mi ta paní ještě odkřupla hnutý atlas a tři nebo čtyři žebra, moc tomu nerozumím. Po fyzické stránce jsem se tedy cítila opravdu lépe. Paní léčitelka to trochu zabila tím, že mi chtěla ukázat, jak se roztáhlo moje "mentální tělo" a chtěla, abych protí ní pomalými krůčky chodila s pokrčenýma rukama a dlaněmi jako kdybyste si chtěli plácnout. Měla jsem cítit jakýsi odpor a teplo... to jsem sice cítila, ale myslím, že to bylo dané spíš tím, že jsem si předtím ruce na její pokyn třela... No nic, záda byla srovnaná, kyčle taky tolik nebolely, tak jsem tohle už nějak neřešila. To byl vlastně závěr našeho sezení, pak přišel do místnosti můj přítel, kterého paní léčitelka taky odkřupla.

Chvilku jsme si ještě povídali, přítel vyskládal na dřevo 1500,- Kč, paní mi děkovala, jak jsem byla úžasná, objímala mě, já slíbila, že se ozvu a jeli jsme domů.

Sečteno podtrženo...

Takže jak to vidím... :)
Já osobně už paní asi nezavolám (nikdy neříkej nikdy), protože k ortopedovi nebo fyzioterapeutovi můžu chodit i v Praze a detoxikační kúru si taky můžu udělat sama. Taky proto, že i přesto, že byla příjemná, mi přišlo, že využívá určitých momentů, kdy zrovna něco "sedí", aby ukázala, jak to všechno umí, jako to dělá třeba Janička Demeterová ve Volejte věštce. Prostě k těmhle lidem pořád nemám důvěru a bohužel, dokud to budou dělat pro peníze, tak ani mít nebudu. Vůbec neříkám, že by to měli dělat zadarmo... ale pokud je to jejich hlavní zdroj obživy, tak to prostě vždycky závání nějakým střetem zájmů, nebo jak bych to popsala. Kromě toho mi prostě paní léčitelka nemá co nabídnout. Fyzioterapeutka je to nejspíš dobrá... to se uvidí spíš zítra, jestli se ta záda a kyčle rozbolí nebo ne. :D Bohužel jako nějaký psycholog, který by mi promluvil do duše, nezafungovala. Klidně se i přiznám, že kdybych tomu všemu věřila a chtěla za ní jezdit, tak opravdu nemám 1500,--, které bych jí mohla dávat každé tři týdny... a po přítelovi to taky nechci. Nehledě na to, že paní léčitelka by si mě tam nejraději nechala klidně přes den... kdo by ne, za ty prachy. :)

Nicméně... nechci toto řemeslo nijak hanit nebo pranýřovat... já k tomu prostě svoje výhrady mám a snad i oprávněné, ale den to byl určitě zajímavý a nějaké ty poznatky jsem si odnesla, i když třeba jen jako zkušenost nebo doporučení nějakých zdravých jídel a cviků na moje bolavá záda a kyčle. K tomu všemu ona spíš pracuje s dětmi a vůči těm podle mě může být skvělá... když povídá pohádky o duši a hvězdách. Příjemně se to poslouchá a pokud je dítě opravdu nešťastné, proč si nenechat pomoct od takovéto příjemné paní. Stále je to lepší, než se trápit. To samé pro lidi, na které to bude působit jako placebo efekt... i kdyby jim mělo být jen o trochu lépe, proč ne. Říká se, že zdraví si za peníze nekoupíme, takže pokud to v tomto případě jde, je to jen dobře... Co lepšího si za peníze můžeme koupit než zdraví a spokojenost. :) O morálním hledisku se tedy bavit nebudu... o tom ať si každý myslí svoje, můj postoj si asi domyslíte z mého sarkastického zhodnocení.

Perličky na závěr:

Paní léčitelka mi z ničeho nic začala tykat... já jí řekla, že to je naprosto v pořádku, protože to mám stejně raději. Jenže to opět zabila tím, když řekla, že vyká i členům své rodiny a u mně jí přišlo tykání z ničeho nic a úplně přirozeně a nadšeně tomu dávala duchovní význam.

Ještě jedna vtipná chvilka nastala, když jsme se bavily o mojí psycholožce. Říkala jsem, že k ní chodím s obavami, protože bývá náladová. Paní na to odpověděla, že když budu chtít, tak mi jen na základě jejího jména řekne, co má ta lékařka za problém. Ironií bylo, že přítelovi celou dobu říkala "Martine" a on se jmenuje Michal. Takže nevím, jak by určovala podle jména, co dotyčnému je a není, když nedokáže k člověku přiřadit jeho vlastní jméno. To pak tedy klidně mluví o cizí osobě.

Takže to je o mé návštěvě u paní léčitelky všechno... klidně napište vaše osobní zkušenosti nebo názory, budu jen ráda. :) Já se budu těšit u dalšího příspěvku nebo videa.

Vaše Lilian Voss

13. Komnata Lilian Voss - Deprese

13. komnata Lilian Voss: PP (a jiné...) Mé pokroky a rady...

13. komnata Lilian Voss - Panická porucha (aj.), Krizové centrum - Part 3

13. komnata Lilian Voss - Panická porucha (a jiné) Part 2

13. komnata Lilian Voss - Panická porucha (a jiné) Part 1

Mé zkušenosti s psychiatry a psychology

Říkala jsem si, že jsem už dlouho nenapsala věcný článek. Ty předešlé byly spíše pocitové. A protože jsem v poslední době prošla rukama hned několika psychiatrů a psychologů, rozhodla jsem se vám popsat mé dojmy. 

Vím, že někteří lidé s PP, OCD, depresemi, úzkostnou poruchou atd. vše zvládají sami a k psychiatrovi se prostě buď bojí, nebo se starají o rodinu, a tak není čas. I těm by snad mohl pomoci tento článek, ve kterém naleznete jak mé špatné zkušenosti, tak i ty dobré a různé rady, které jsem si odnesla ze sezení.

Předem bych chtěla říct, že nebudu uvádět konkrétní jména psychiatrů/psychologů, u kterých jsem byla, protože toto nejsou žádné oficiální stránky, kde by mi to příslušelo psát. A také různé metody léčby a medikace jsou pouze reprodukované tak, jak si je pamatuji, nebo jak jsem je pochopila, takže je prosím neberte doslovně. Nejsem lékař... přesto si myslím, že i právě ty dojmy by mohly být někomu užitečné...

První psycholog/psychiatr

K první psycholožce/psychiatričce jsem se dostala v roce 2008, kdy jsem poprvé procházela svým panickým a depresivním obdobím. Nikde jsem si ji nenašla, recenze jsem nečetla, protože mi byla doporučena kolegyní mojí mamky. Tenkrát jsem s psychiatry neměla žádné zkušenosti, a tak mi bylo jedno, ke komu půjdu. Jak jsem řekla, nechci být konkrétní, ale řeknu jen, že zmiňovaná lékařka má sídlo v Dlouhé ulici na Praze 1.

Asi bych měla říct, že tenkrát mi tato psycholožka postačila... šlo vlastně jen o to, že mě ubezpečila, že mi nic není, že je všechno psychického rázu a mně se udělalo lépe. Předepisovala mi různé prášky, které jsem zkoušela brát, ale nedělaly mi dobře. Pak jsem se na ně prostě vykašlala, protože už byly pryč všechny mé panické i depresivní stavy, a přestala k psychiatričce/psycholožce chodit.

Když to ale beru zpětně, musím říct, že ta lékařka stála za prd. Jediné, co pro mě udělala, bylo to, že mi na obrázku vysvětlila něco o látkách, které mi chybí, předepsala prášky a to bylo tak všechno. Před tím, než jsem vůbec šla k ní do ordinace, jsem na ni čekala asi hodinu a půl v čekárně s vydýchaným vzduchem a do ruky jsem dostala dotazník, podle kterého pak doktorka určovala diagnózu. Někteří lidé, kteří také přišli za ní, museli sedět před čekárnou na schodech, protože zkrátka nebylo kam si jinam sednout. Tenkrát jsem to vůbec neřešila, ale dnes bych k takové doktorce nechodila.

Další věc, která byla podle mě naprosto špatně, byla ta, že při dalších návštěvách si mě paní doktorka už nebrala ani do ordinace, jen vyšla do čekárny a před ostatními pacienty řešila můj stav. To samé dělala i ostatním, což se mi zdá naprosto nepřípustné. Když jí pacient řekl, že se necítí dobře, tak mu jednoduše jen zvýšila dávku léků.

Když jsem pak na internetu hledala nějaké informace o této lékařce, dozvěděla jsem se, že se takto chová k "obyčejným" lidem. Ona totiž prý léčí především celebrity... díky tomu byla jedna paní svědkem toho, že pacienta, kterého měla zrovna v ordinaci, vyhodila, protože jí přišla zpěvačka Bára Basiková. Jiný pacient zase popisoval, že když ji prosil o KBT, tak mu odsekla, že na to nemá čas, ať si najde někoho jiného.

Takže pokud narazíte na psychiatra/psychologa, který vám chce předepisovat jen samé prášky a nechce s vámi probírat váš stav... nebo vám jde předepsat léky před pacienty, jděte od něj raději dál. Takový lékař se o vás vůbec nezajímá.

Jinak nic jiného jsem se od paní doktorky nedozvěděla... dostala jsem jen brožurku o PP a depresích, ale žádné rady, jak se ze všeho vyhrabat, mi nedala.


Druhý psycholog/psychiatr

Toho jsem navštívila po dlouhých šesti letech v krizovém centru RIAPS. Pokud jste četli první článek ve 13. komnatě, víte proč. Zkrátka jsem opět spadla do mých panických a depresivních stavů.

Tentokrát to byl psycholog/psychiatr - muž - už na první pohled velmi klidný a sympatický. Šla jsem k němu ve zbědovaném stavu, psychicky na dně, ale už jen jeho úsměv a přístup mi pomohl.

Ordinace byla útulná a příjemná, k dispozici byla dvě houpací křesílka, ze kterých mi dal pan doktor vybrat, abych si vybrala místo, kde mi bude nejpříjemněji. Nejprve si do počítače napsal nějaké údaje o mně, a pak si sedl ke stolečku naproti mně, vzal si poznámkový blok a nechal mě mluvit o tom, co mě trápí. Trpělivě mě poslouchal a dělal si poznámky. Když viděl, že se blížím k tématu, které mě nejvíc stresuje, snažil se ho nějak odlehčit a uklidnit mě. Pan doktor měl skvělý smysl pro humor a snažil se mi vysvětlit, proč se mi děje to, co se mi děje, a zároveň mi poradil, co s tím.

Tady už asi budu konkrétnější, abyste si mohli odnést i nějaké ty rady.

Panická porucha a agorafobie

- pan doktor mi vysvětlil, že jde vlastně o naučené chování... a čím déle jsem ho praktikovala, tím složitější bude proces odnaučování... pomoci mi k tomu mají expozice - tedy vystavovat se postupně tomu, čeho se bojím, abych nakonec zjistila, že není čeho - POZOR - vše má ale své hranice... je důležité, aby si pacient z expozice neodnesl negativní zážitek, takže se má situaci vystavit jen do té míry, do které je to pro něj snesitelné...

- každý pacient s PP a agorafobií potřebuje rozšířit svoji bezpečnou zónu a každý to má trochu jinak... někdo panikaří jen v MHD, někdo už venku před barákem, někdo u dveří u bytu, někdo už když vyleze z postele... je to podle toho, kam až se člověk nechal panikou zahnat

- důležité jsou tedy každodenní pravidelné úkoly, u který si pacient bude zvyšovat náročnost... nejprve tedy třeba dojít k výtahu, pak s ním jet dolů, ale třeba hned zase nahoru... pak jít před barák a zpátky... pak obejít blok a jít domů atd.

- vše je ale potřeba dělat po krůčcích a i když se expozice nepovede a dotyčný "uteče", tak je třeba brát si z toho jen to dobré a říct si "tak to vyjde příště"

- panickou poruchu také provází četné psychické a fyzické příznaky, takže člověk potřebuje vlastně každou chvíli ujištění, že mu nic není... jak fyzicky, tak psychicky... bohužel toto ujištění ho uklidní jen na chvíli... taky si vytváří různé katastrofické scénáře... zmíněné ujišťování i scénáře mi vlastně pan doktor předvedl v praxi přímo na mně a společně jsme se tomu i zasmáli... zeptala jsem se ho: "a opravdu netrpím nějakou schizofrenií nebo něco takového?" a lékař se mě zeptal: "co to je?" a já říkám: "no jo, ujišťování"... a pak... "a nemůže to ve schizofrenii třeba propuknout?" pan doktor se zeptal: "a co bylo tohle"... já: "katastrofický scénář a ujišťování"... pak jsem se zeptala: "a určitě poznáte, že nejsem nějaký psychopat?"... on: "co to zase bylo?"... já: "no jo, zase ujišťování"... a už jsem se smála :) takže musím říct, že doktor, který vám přímo na vás v praxi předvede, jak funguje vaše myšlení a vysvětlí, jak s ním pracovat, je naprosto úžasný... zkrátka když vás napadnou takovéhle myšlenky, musíte je identifikovat a přiřadit... pak už jen použít zdravý rozum a panika by se neměla dostavit...

S panem doktorem jsem byla opravdu spokojená... než jsem si našla svého ambulantního psychiatra, šla jsem k němu ještě asi na tři návštěvy a pokaždé projevoval účast a zájem... tenkrát jsem právě začala psát blog a i z toho měl upřímnou radost. :) Když mi předepisoval léky, tak dlouho listoval v knížce, než našel ten, který mi předepsal. Říkala jsem mu, co už jsem brala a co nezabralo a podle toho se zařídil. Když jsem měla k lékům připomínky, byl ochotný předepsat něco jiného. Netlačil na mě, že to prostě musím brát... byl ochotný se mnou vybrat lék, který mi bude vyhovovat a případně vysadit a vybrat jiný.

Bohužel pracuje jen v krizovém centru a pečuje jen o ty naléhavé případy, takže jsem k němu nemohla chodit dál.

Třetí psycholog/psychiatr

Opět to byl muž... chtěla jsem chodit k doktorovi mužského pohlaví po té dobré zkušenosti. Tenhle byl bohužel krokem vedle. Chtěla jsem psychologa/psychiatra, který bude blízko mého bydliště, a který provádí KBT. Tento psycholog údajně tuto terapii měl nabízet, ale jak jsem se později u něj v ordinaci dozvěděla, provádí ji pouze pacientům, kterým nepředepisuje medikaci. Takže jsem si mohla vybrat to či ono. Po první návštěvě jsem věděla, že se k němu nevrátím. Už jen proto, že v ordinaci mě posadil na židli vedle umývadla, během povídání se mnou si dvakrát zatelefonoval, vůbec mě nevnímal, takže se mě na věci, co jsem mu řekla, ptal dvakrát i třikrát, a když dopsal mou kartu, tak mi jen předepsal další léky k těm, které jsem už měla, a řekl, ať si o nich vedu deníček. K tomu mi doporučil stacionář v Bohnicích. Ne, děkuji.

Už jsem k němu prostě nešla. I tak jsem z toho sezení měla tak špatný zážitek, že se můj psychický stav opět zhoršoval. Předešlý psychiatr mi řekl, že prášky, které beru, jsou dostačující, a že vše zvládnu a tento mi předepsal další, že ty stávající nepostačí a ještě k tomu mě odkázal do léčebny nebo k soukromému psychoterapeutovi. Takže jsem odcházela naštvaná a vypsychovaná.

Čtvrtý psycholog/psychiatr

Už jsem byla opravdu odevzdaná a byla ochotná jít ke komukoliv. Jen když mi pomůže zase v klidu fungovat... ale samozřejmě jsem chtěla jít k někomu, kdo o mě bude mít zájem. To mi přijde u psychiatra/psychologa velmi důležité, aby si k němu pacient mohl vytvořit důvěru.

Mamka mi domluvila termín u lékařky v Motole... nebylo to zrovna nejpříjemnější prostředí, ale po tom, na jaké psychology jsem narazila, jsem si řekla, že to je to nejmenší. Neřekla jsem vám totiž ještě o takové perličce...

Když jsem odjížděla od třetího psychiatra, volala jsem do RIAPSu, jestli bych mohla aspoň na jednu návštěvu k tomu panu doktorovi, který mi opravdu pomohl. Bohužel jsem se dozvěděla, že pokud se zrovna nehodlám zhoupnout na lustru (samozřejmě, že přímo tak to ta "empatická" paní na telefonu neřekla, ale význam byl podobný), tak nemám nárok. 

Pak jsem obvolávala ještě jiné psychiatry a buď jsem se nedovolala vůbec, nebo měli dlouhé objednací doby. Když už jsem opravdu neměla sílu na další pokus, chopil se iniciativy můj přítel a objednal mě k soukromému psychoterapeutovi. Jedno hodinové sezení u něj stálo 700,-- Kč s tím, že ta hodina má 50 minut. Přítel ale řekl, že to je jedno, že to prostě zaplatí. 

Objednací termín byl samozřejmě úžasný - hned druhý týden v pondělí. Jenže... přečetla jsem si o něm na internetu věci, které se prostě neshodují s mými názory na medicínu. Dobře, napíšu to tak, jak to je - psychoterapeut byl nábožensky založený a uváděl o sobě, že jeho nejsilnější zážitek byl v 19ti letech, a to setkání s Ježíšem. Já nemám nic proti věřícím lidem, ale když já jsem "pako", tak potřebuju někoho racionálního a ne někoho, kdo létá v oblacích. Takže jsem schůzku odvolala.

První sezení

Teď se tedy vrátím k paní doktorce v Motole. Paní psycholožka byla velice příjemná... dovolila mi jít do ordinace i s mamkou a přítelem, za což jsem byla opravdu ráda, protože návštěvy psychiatrů už mě vysilovaly. Pořád dokola opakovat to samé. Předepsala mi prášky, řekla, že souhlasí s tím, že jedny jsou málo. Takže jsem měla brát už troje. Z toho jedny měly být na spaní podle potřeby... nebo aspoň tak jsem to pochopila. Řekla mi také, jak zvládat mé OCD nutkavé myšlenky... např. když si říkám: "co když se pořežu" "co když skočím z balkonu"... prý si mám říct STOP a myslet na něco jiného. A k PP a agorafobii mi řekla to samé jako lékař v RIAPSu - potřebuju se vystavovat situacím, ze kterých mám strach, a postupně ho eliminovat. 

Pak jsme se rozloučili a já se těšila na další návštěvu. Ten den jsem šla v pohodě do obchodu i do restaurace a vše bez paniky. Paní doktorka mě ubezpečila, že mi nic není, že jsem si jen špatnými návyky spojila v mozku centra, která běžně spojená nejsou, a ty mi vyvolávají fyzické příznaky. Ale pokud zůstanu v klidu a nebudu mít strach, vše bude v pořádku. Samozřejmě s podporou léků. 

Ujištění mi tedy zase na chvíli postačilo... bohužel mě potkaly depresivní stavy, o kterých jsem vám také psala, takže jsem nemohla tak dobře bojovat s PP, ale bojovala jsem se sebou, abych ráno vůbec vstala z postele. Byla jsem přesvědčená, že stavy jsou spojené s prášky, které mi lékařka předepsala... bylo mi po nich opravdu špatně, a tak jsem je přestala brát. Naději jsem viděla v nadcházející schůzce s paní doktorkou... myslela jsem si, že mě zase uklidní a předepíše něco jiného. To jsem se bohužel spletla...

Druhé sezení

Jak jsem psala výše, v druhém sezení jsem viděla svoji spásu... paní doktorka mi promluví do duše, předepíše jiné prášky a bude mi zase dobře. Bohužel, tak se nestalo. Už ve dveřích nebyla paní doktorka zrovna příjemná... a tentokrát jsem do ordinace musela jít na chvíli sama... mamka s přítelem měli dorazit za chvíli. Vzala mě dovnitř ještě s nějakou cizí paní... což už mi bylo trochu nepříjemné, ale nechtěla jsem situaci hrotit. Říkala jsem si, že to nebude nikdo nepovolaný. 

Paní doktorka se mě zeptala, jak se mi vede, a já jí popravdě řekla, že nic moc a že prášky, které mi dala, mi nedělají dobře. Popsala jsem jí také účinky, které na mě mají. Vtom lékařka přešla do šílené ofenzívy, že si to všechno vymýšlím a že to ty prášky neumí. Že prý si určitě čtu něco na internetu, a tak nedodržuji medikaci. Pak se mě také ptala, jestli beru ten třetí prášek, co jsem měla brát - Lyrica, kdyby vás to zajímalo. Tak jsem jí řekla, že ne, že jsem myslela, že je jen na spaní a že usínám dobře, tak ho neberu. 

To se paní doktorka rozlítila ještě víc, že ten prášek brát mám každý den před spaním, že zmírňuje úzkosti a zlepšuje spaní, takže si vše dělám sama. Byla jsem naprosto vystresovaná a nohy se mi klepaly... jediné, na co jsem se zmohla, bylo to, že jsem jí řekla, že jsme se tedy špatně pochopily. Já opravdu myslela, že si Lyricu mám brát na spaní, když nebudu moct usnout. Pak mi řekla, že pokud mi ty prášky nesedí (Zoloft), tak mě bude muset nechat hospitalizovat, protože se podává malým holčičkám, a těm je po tom dobře. Takže u mně bude problém jinde. Řekla jsem, že se hospitalizovat nenechám.

Pak přišli do ordinace mamka s přítelem a doktorka hned spustila, jak nedodržuji medikaci a mám strach z léků. Že si vymýšlím vedlejší účinky, a tak bude muset navrhnout hospitalizaci. Nestíhala jsem ani odporovat... paní doktorka si jela svou a mamka s přítelem poslouchali a přikyvovali. Ano, přikyvovali. 

Přemýšlela jsem, jestli se tohle opravdu děje, nebo jsem v nějakém z těch filmů, kde člověk, kterému nikdo nevěří, říká: "Ale já nejsem blázen." Doufala jsem, že se mě přítel zastane a řekne, že medikaci dodržuji - Mirtazapin jsem poctivě brala, protože mi po něm špatně nebylo. Ale ne... poslouchal, jak na mě doktorka s prominutím kydá hnůj. Později mi vysvětlil, že nevěděl, co má říct, protože netušil, co se tam dělo předtím. 

Nicméně paní doktorka všemu nasadila korunu tím, že řekla, že mi klidně domluví lůžko v Olomouci v léčebně u pana Praška. Nebo ji zakládal pan Praško, teď nevím, každopádně napsal všechny ty psycho příručky. Já jen koukala a snad jsem ani nedýchala... jen jsem podruhé zopakovala, že do žádného ústavu opravdu nepůjdu. Raději jsem naslibovala, že všechny prášky budu brát, hezky poděkovala a odešla. Ještě bych k tomu chtěla dodat, že všechny ty věci, co mi paní doktorka řekla, říkala medovým hláskem, jako by se nic nedělo, ale se zjevným rozhořčením.

Z tohoto sezení jsem se vzpamatovávala asi tři dny... budila jsem se ze spaní a říkala si, že jsem nějaký psychouš, když psychiatrička navrhla léčebnu. Ten týden v pátek mě čekala ještě psychoterapie, kterou mi domluvila... bohužel jsem tam nemohla jít, protože jsem měla chřipku. Místo mě tam tedy šla mamka, protože panu doktorovi jsem se nedovolala, abych se mu omluvila. Ta si s ním pokecala a dozvěděla se, že všechny příznaky, které jsem popsala, jsou reálné. V tu chvíli byla na lékařku taky naštvaná a já se trochu uklidnila, když mi to řekla. Ani do ústavu prý nepatřím, což mi samozřejmě udělalo taky radost. :) Pan doktor mi nabídl jiný termín a já se začala těšit na terapii.

K tomu bych dodala asi to, že pokud odcházíte od psychiatra/psychologa ještě více vystresovaní, než jste k němu přišli, asi to není dobré znamení. :)

Třetí sezení

Jen bych chtěla říct, že jsem původně myslela, že k paní doktorce už nepůjdu. Na další termín jsem vlastně jela jen ze slušnosti, abych jí osobně řekla, že naše sezení nemají smysl, protože k ní nemám důvěru. Čekala jsem na ni asi hodinu a půl po termínu a když přišla, byl to úplně jiný člověk... byla milá, příjemná... povídala si se mnou a s přítelem, pochválila mě za pokroky. Pak se jen zeptala, co chci předepsat za prášky a s úsměvem se se mnou rozloučila. Řekla jsem si tedy, že tomu dám ještě šanci... ne že bych k paní doktorce měla důvěru... to, že prášky neberu, jí prostě nepřiznám. Ale nechci už hledat nikoho dalšího... tak budu doufat, že se z toho nějak dostanu s její a psychoterapeutovou pomocí.


První psychoterapeut

První sezení

Po tom, co ho vychválila moje mamka, která u něj strávila místo mě asi hodinu, jsem k němu šla s důvěrou a nadějí. Přivítal mě s úsměvem, i když jsem přijela trochu později. Usadil mě do pohodlného křesílka a začal vyprávět... Ano... žádné dlouhé otázky jaké jsem měla dětství a co mi paniku způsobuje... Jen se mě zeptal: "Víte, co je to nejdůležitější, co tato planeta nosí?" a já jsem odpověděla: "No, člověk."... a on mi řekl: "Ano, člověk... ale který? Vy sama, přece."... Nejdřív jsem koukala s otevřenou pusou nad trochu netradičním přístupem, ale pak jsem se zaposlouchala do toho, co psychoterapeut říkal, a byla ráda, že se nechce probírat tím, jak zvládat panickou poruchu a OCD, ale spíš mi vysvětlit, že je hloupost se takových věcí bát. :) 

Byla jsem zatím jen na jednom sezení, takže vám k tomu zatím bohužel nemůžu napsat víc... ale co jsem pochopila, on mě chce naučit prostě žít. Nebát se a užívat si každou minutu svého života. Vysvětlil mi, že se bojím naprosto zbytečně... že každý může v jednu chvíli žít a druhou spadnout ze schodů a ublížit si. Ale nikdo se tím prostě nezaobírá, protože je to zbytečné. Důležité je to, co je tady a teď... v tuhle minutu, v tuhle vteřinu. Protože to je to jediné, co můžu ovlivnit. :)

Určitě vám napíšu, jaké další věci jsem se od něj dozvěděla, ale první sezení bylo opravdu spíše o tom, že mě pan doktor přesvědčoval, že se bojím zbytečně.

Protože jsem už měla trochu hokej v medikaci - první psycholog řekl, ať beru Mirtazapin, druhý, ať beru Mirtazapin a Zoloft a třetí chtěl, abych brala Mirtazapin, Zoloft a Lyricu - zeptala jsem se ho, co si myslí o tom, že bych prostě vysadila všechno. Neřekl mi samozřejmě přímo "vysaďte to", protože to nemůže, je z jiného oboru. Ale řekl mi, že kdyby se to týkalo jeho, tak by všechny prášky spláchl do záchodu.

V současné době tedy snižuju Mirtazapin na poloviční dávku a budu doufat, že mi bude lépe. S prášky se to totiž nezlepšovalo a nechci brát jiné.

Co se týče mých osobních rad pro ty, co mají panickou poruchu, OCD, úzkostné stavy nebo deprese... nezanevřete na lékaře, to určitě ne. Ale mějte na paměti, že AD jsou jen první pomoc pro váš stav. Teď nemluvím o jiných psychotických poruchách, kde je potřeba nějakých zklidňujících prostředků po celý život. Jde opravdu o ty poruchy, jejichž základem je úzkost. Musíte si pomoci především sami... nechte si předepsat nějaký oblbovák... nebo berte AD po nějakou dobu, než se vám uleví... ale nespoléhejte se na to, že vás ze všeho dostanou jen prášky. Tak to bohužel není... nejlepší je podle mého chodit k psychoterapeutovi a mít podporu rodiny. Ale co se týče prášků... jak vidíte, nikdo pořádně nevěděl, co mi předepsat... a ani jedna medikace se neshodovala. :) Takže psychika je opravdu složitá součást našeho já, kterou nespasí nějaké prášky. Musíte začít sami u sebe.

Co mi pomáhá na PP?

- neutíkat - vím, že to není snadné, ale pokud je to jen trochu možné, z místa, kde panikaříte, neutíkejte... jednak si vytvoříte fobii a jednak před PP neutečete... dožene vás jinde... zkuste se tedy zaměřit na nějaký bod nebo myslet na něco příjemného a uklidněte se na místě, kde jste... pokud už musíte utéct, tak se na místo co nejdříve vraťte, ať se přesvědčíte, že vám tam nic nehrozí

- najít si relaxaci - pokud vás chytne panika, pusťe si něco, co je vám příjemné... hudbu, oblíbený seriál... nebo si vlezte do vany a nechte se polévat proudy teplé vody... a opět se snažte zklidnit a myslet jen na příjemné věci...

- ignorovat ji - pokud už mě přepadne PP a úzkost a chce mě donutit zůstat doma (nejít se psy ven, nejít do obchodu), nepomůže mi to, že budu sedět v křeči na místě... ano, po chvíli panika stejně odejde, ale lepší je ji překonat... tím, že půjdete udělat to, co vám panika nechce dovolit, předcházíte vytvoření fobie

- vzít si prášek - ano, občas se to bez prášku prostě neobejde... je dobré ho mít pro případ nějakého nepříjemnějšího záchvatu...

- zdravý rozum - jak jsem řekla, je důležité identifikovat to, co vám je... klidně si znovu pročtěte příručku o PP, pokud vás to uklidní, nebo se koukněte na videa na youtube... ale nepoddávejte se tomu pocitu, že vám něco je :) to si s vámi hraje jen vaše mysl

- najít spouštěč - většina lidí, se kterými jsem se o PP bavila, tvrdila, že jejich panika nemá spouštěč... já ale nevěřím, že se něco děje bez příčiny, což mi potvrdil i psychoterapeut... pokud jste dobře léčeni z PP a postupujete správně, měli byste dojít i ke konkrétnímu spouštěči, který vám PP způsobuje, tomu pak už předejdete, nebo paniku včas zastavíte

- věřit v sílu myšlení - i když je stav sebevíc nepříjemný, snažte se si říct, že je vše jen ve vašem myšlení... i když vám buší srdce a hůř se vám dýchá, snažte se zůstat v klidu a myslet pozitivně... vše odezní

- STRACH ŽIVÍ PANIKU - to je snad nejdůležitější bod... a řekla bych spásný... pokud si tohle budeme schopni uvědomit, panika už nepřijde... protože když není strach, není ani panika... takže to chce se přestat bát... i když máte některá místa spojená s panickým záchvatem, nebojte se toho... myslete pozitivně a nezaobírejte se panikou... a zároveň si uvědomte, jak vám je dobře, když se nebojíte :)
- pro mě je bezpečné místo např. auto (v obchoďáku mám klíčky raději u sebe - jinak je má přítel)... a když na mě jde panika v obchodě, říkám si: "v čem je to tady jiný, než v autě? po psychický stránce? jen že se nebojíš... jinak je přece jedno, kde jsi, tak se neboj"... někdy se tím uklidním, někdy ne... důležité ale je, abyste zůstali co nejvíce v klidu a NEUTÍKALI, opakuji neutíkali - já osobně, když se snažím zrychlit, abych utekla co nejdříve pryč, paniku ještě více podporuji... takže pokud to na vás působí stejně, udělejte, co já - naopak zpomalte, uvědomujte si každý váš krok a opakujte si, že není proč se bát... vše je stejné, jako když jste v klidu doma... jen jste prostě jinde, to je vše

Co mi pomáhá na deprese?

Jednoduše jít něco dělat... i kdyby jen vytřít podlahu. I když mám tendenci zůstat v posteli a brečet, radši si najdu činnost, která opravdu funguje. :) Pokud vás přepadají myšlenky: "Proč tu vlastně jsem, co tu dělám?" Řekněte si, že k tomu nepotřebujete mít důvod... život se má žít... ne přežívat... najděte si něco, co vás baví, udělejte si radost. A pokud ani to nefunguje, určitě tu jsou lidé, kteří vás potřebují, tak se dejte do kupy kvůli nim... důležité je také radovat se z maličkostí a nebagatelizovat je. :)

Tak to je prozatím asi vše... pokud se na sezeních dozvím něco zajímavého, napíšu o tom článek, abyste byli v obraze. Snad jsem vás neodradila od psychiatrů... jsou to lidé, kteří vám mohou pomoci, ale je to přecejen trochu jiný obor, a tak je důležité si psychiatra/psychologa vybrat dobře a nespoléhat se jen na něj. :)

Všem panikářům, depkařům, agorafobikům, OCDčkářům a vůbec všem, kteří měli náladu tento příspěvek číst, přeji jen to nejlepší, a ať se vše posouvá jen k lepšímu... bude líp. :)



Vaše Lilian Voss