pátek 3. října 2014

Deprese a úzkost

Ahoj všem... právě prožívám neskutečnou úzkost a prázdnotu. Pláču nad těmito řádky, pláču proto, že nejsem dostatečně silná a nedokážu naložit se svým životem tak, abych si ho užila. Rozhodla jsem se napsat tenhle příspěvek právě v těchhle chvílích... snad mi pomůže usnout... snad pomůže někomu z vás, kdo se cítíte stejně... že budete vědět, že v tom nejste sami. Jsou to ty nejčerstvější a nejopravdovější pocity, které mám... nejsou reprodukované ze zážitků, které se staly před týdnem nebo měsícem... jsou aktuální. Právě teď, teď v noci, počítač mi ukazuje na hodinách 0:34.

Je mi strašně a nevím proč... zkrátka v sobě cítím chronické prázdno... jakoby vám někdo vyrval kus sebe... jakoby chyběl díl vašeho já. Moje bezstarostné já si zkrátka odešlo někam na flám a nechalo mě tu s mojí temnou stránkou samotnou. Je mi vážně zle... vedle mě spí můj přítel, který mě miluje i přes všechny moje špatné stránky... u nohou cítím teplo našeho pejska, který si spokojeně pochrupuje. Vzpomínám si na včerejší rozhovory s Tess a Lenkou, které mě rozesmály. I tak stále cítím naprosté prázdno.

Mám strach... mám strach, že tohle není všechno... že to, co jsem si prožila, byl jen začátek něčeho, co mě položí na lopatky a bude mě drtit na zemi, dokud nevzdám boj. Bojím se, že nemám "jen" deprese, úzkosti, paniku, agorafobii... bojím se, že mám nějakou psychotickou poruchu. Bojím se, že zůstanu uzavřená ve svém vlastním pekle, které samovolně vytváří má mysl. Já vím... příznak paniky... strach ze zešílení. Jenže někdy mi je tak, že už mi to nepřijde jen jako strach... už to vážně prožívám. Pocity odcizení od nejbližších... to bolí snad ze všeho nejvíc. Lidi, který miluju, najednou považuju za cizí. Lidi, kteří se o mě starají a volají mi, jak se mám. Úžasný lidi, který mě nikdy nenechaj padnout... a já si přesto přijdu sama.

Jsem sama s tím krutým já, které mě nechce vidět šťastnou. Netuším proč... nikdy jsem se takhle hrozně necítila. Prožila jsem si šílené psychické i fyzické stavy... ale pořád jsem to byla já. A teď... teď je něco ze mě pryč. Nevím, jestli se to kdy vrátí. Ale potřebuju to... potřebuju k žití svoji veselejší stránku, která mě bude držet při životě. Snad se vrátí...

Všechno je tak absurdní... když natáčím video, chci lidem předat pozitivní energii... tak se směju a jsem energická... a když dotočím, jako kdybych vypnula. Jako kdyby mi něco stále připomínalo: "tak, teď sis užila a teď jsem na řadě já - deprese".

Nevím, komu se mám svěřit... těžko poradíte člověku, jak má bojovat sám se sebou. Svěřuji se tedy vám, otevírám vám své myšlenky v tuhle příšernou noc. Vůbec netuším, proč jsem tak nešťastná, netuším co ze svého života odstranit, aby mi bylo zase dobře. Abych si zase užívala běžné denní činnosti a nepřemýšlela, jak jsou zbytečné. Přeju si zase jít bezstarostně do obchodu... relaxovat při tom... přeju si jít ven se psy... a nebát se, co si má mysl na mě zase vymyslí. Je to vysilující... každou denní činnost mám tvrdě vydřenou... jsem z toho vyčerpaná. Každý den uléhám do postele s nadějí, že bude líp. A jsem vděčná za chvíle, kdy se cítím dobře. Jsem vděčná, že jsou aspoň nějaké... dávají mi aspoň kousek energie pro boj s mou temnou stránkou. Ale je to zkrátka na palici. Ať dělám co dělám, něco ve mně mi nezapomíná připomínat, že nejsem v pořádku. Koukám na svoje prsty, jak píšou tahle slova a nepřijdou mi reálné... jako kdyby psal někdo cizí. Jako kdyby mě ovládal jako loutku. Už tohle je k zbláznění. Mám strach... strach, že jak skončím s psaním těchto řádků, něco se stane. Ale nejde to jinak... na písmenka už skoro nevidím.

Tuto zpověď přidávám do 13. komnaty... možná budu za ještě většího magora než předtím... ale teď je mi to fakt jedno. Tohle jsou slova vycházející z deprese... čisté a necenzurované. Děkuju každému, kdo si příspěvek přečte. A zároveň se omlouvám...

Dobrou noc.


Lilian Voss

9 komentářů:

  1. Ráda bych ti napsala, že to bude v pořádku. Ale nemůžu, protože sama jsem se z toho ještě nedostala a nevím, jestli je to úplně tak docela možné. Deprese je svině, a když se do toho přidá ještě úzkost, tak to je hrůza. Snad jen ti doporučím, abys nepřestala chodit na psychoterapie, ty snad trochu pomohou...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je mi líto. :( Ona ta depka vždycky přijde ještě s něčím... to je prostě naprd. Třeba ve chvíli, kdy bys potřebovala být v pohodě, tě ještě dorazí no. Teta radila všechno zaspat.

      Vymazat
  2. Ahoj,chcem len napisat ze pokial clovek este place je stale dobre...Horsie je ked potrebuje a nemoze-vyplakat sa...Moc zle je ked clovek vyhori nasledkom vycerpania a chce najst silu ale nemoze ju najst...Plac posilnuje (teda okrem zialu)...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to je pravda. Tohle jsem psala ještě při svých prvních depresích. To mi bylo sice hrozně, ale spíš tak nějak večer před spaním. Když přišly depky, který jsem měla fakt celej den, tak už to bylo špatný. Přišlo mi, že neznám ani lidi kolem sebe, byla jsem naštvaná a vystrašená. Když pomohlo se vybrečet, ještě jsem si pískala. Když už nejde ani to, je to teprve průser.

      Vymazat
    2. Tak ma napadlo - priznak depresie ktory som nezaznamenal z Tvojej vypovede o depresiach- bolest na hrudniku...Teda z mojej osobnej skusenosti-su dva hlavne priznaky depresie =hlboky smutok a bolest na hrudniku .A prave tieto dva priznaky rozlisuju depku od depresie ...Ze ak si sa stymto nestretla (dufam ze ani nestretnes),moze sa casom ak dlhsiu dobu clovek bojuje sam so sebou ,moze sa objavit tlak na hrudnom kosi (tiesen,uzkost)- moze sa to zmylit s kardiovaskularnym problemom(angina pektoris) alebo alergoimunologickym problemom(astma)...je to podobne...Vladimir

      Vymazat
  3. Ahoj, také si procházím takovým docela dost těžkým obdobím a už jsem byla skoro na takovém levelu nezvladatelnosti, že už jsem opravdu nevěděla jak dál. Známá mi pak doporučila vyzkoušet cbn olej a tak jsem ho zkusil a opravdu musím říct, že je to tedy jízda :-) Od té doby se cítím o mnoho lépe a je to fakt fajn :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, dříve jsme také měla deprese a úzkosti. Nejprve jsem nevěděla, co dělat a jak s tím vůbec pracovat. Nechala jsem si tedy poradit od odborníků, kteří mi pomohli a předepsali i potřebnou medikaci. Zbytek však zůstane na tobě, a tak se snažím během dne najít alespoň chvilku, kdy se mohu zrelaxovat v koupelně a na chvíli zapomenout na to, co se děje kolem.

    OdpovědětVymazat