sobota 18. října 2014

Zlom

Čau všichni,

tímto příspěvkem v podstatě přímo navazuji na svůj poslední... tenkrát jsem prožívala opravdu šílené stavy beznaděje. Bylo to, jako kdybych kolem sebe měla jakousi bariéru, přes kterou jsem nebyla schopná přijímat žádnou pozitivní energii z toho, co se dělo kolem, nebo z mně blízkých lidí. Bylo to jako kdybych odrážela všechno pozitivní a zůstávalo ve mně jen to negativní. Nevím, jestli to bylo po nových antidepresivech, nebo to prostě byla deprese, ale trvalo to dlouhé tři dny.

Třeba se vám to zdá jako krátká doba... třeba si říkáte "taky mám občas depku"... ale klinická deprese a "depka", coby špatná nálada, jsou dvě různé věci. A já mám právě tu depresi klinickou. Je to stav naprostého prázdna, se kterým se už probudíte. Věci, které vám dřív přinášely radost, vám jsou úplně jedno. V tom horším případě se při pomyšlení na ně rozpláčete. Pláčete prostě nad vším...

Já jsem byla v tom začarovaném kruhu, takže jsem plakala nad tím, že můj život neměl žádný smysl - díky agorafobii jsem nemohla jít sama ven..., díky panice jsem byla neustále ve stresu..., díky OCD mě přepadaly myšlenky jako "co když se podřežu"..., díky depresi jsem si neuměla najít činnost, která by mě utěšila. Bylo to vážně strašné. Vůbec se mi nechtělo vstávat z postele... ale to všechno jen zhoršovalo. Jen jsem ležela a čekala, až ten pocit prázdna odejde... nebo spíše až přijde něco, co mě zase vrátí do života. A ono to prostě nechtělo přijít...

Když už tento stav trval třetí den, přítel se mě pokusil donutit jít ven se psy. Bohužel jsem na tom byla špatně i fyzicky... nebylo mi dobře, byla jsem malátná, a tak jsem samozřejmě ven nechtěla. V tom mi přítel řekl tu osudovou větu: "Co je ti přednější - náš vztah nebo panika?" A já mu odpověděla: "Takovýhle otázky mi přece nemůžeš dávat... já si svoji náladu nevybrala." Odpověděl jen "Dobře." a zabouchl za sebou dveře, když odešel venčit psy sám. V tu chvíli jsem odešla do koupelny... sedla jsem si tam a opět se rozbrečela. Najednou mi došlo "Jsem v tom sama." Neuměla jsem přijímat pozitivní energii od ostatních lidí... ba co hůř... někdy jsem nevěděla, jestli od sebe přítele raději neodehnat. Už jsem prostě nevěděla, jak si pomoct. Došlo mi, že jediná osoba, která mě z těchhle stavů může vysekat, jsem já sama. Samozřejmě i s podporou psychoterapeuta.

Měla jsem své možnosti... buď vzít žiletku, která ležela na vaně a všechno skončit... nebo jít skočit z našeho balkonu - 13. patro by mi zajistilo rychlou smrt. Jenže nic z toho jsem udělat nechtěla. Uvědomila jsem si tedy, že chci žít. Ale ne takhle... nechci mít každý den depresi... nechci přemýšlet o tom, co je zbytečné a co není... chci se zase naučit žít a být v pohodě. Nebát se být s mým depresivním já sama doma. Dobrá tedy... rozhodla jsem se, že chci žít. A pomůžu si tím, že budu brečet v koupelně? Ne! Tak jsem se zvedla a začala si doma hledat činnosti... jakékoliv... umyla jsem nádobí, utřela ho, uklidila ho, uklidila kuchyňskou linku. Zametla jsem byt, vyčistila vanu... A tak jsem se snažila zabavit. Řekla jsem si, že druhý den, ať už mi bude jakkoliv, prostě vstanu z postele a budu dělat to samé. Třeba umyju okna, utřu prach, to je jedno... ale nebudu ležet v posteli a čekat na spásu.

Tak jsem i udělala. Druhý den jsme s přítelem jeli uklidit kotelnu... náladu jsem měla sice pod psa, ale věřila jsem, že činností se mi spraví. Po úklidu kotelny jsem navrhla úklid auta... tak jsme jeli na benzínku, vyházeli odpadky a vyluxovali ho. Bylo mi zase o kousek lépe. Přijeli jsme domů a já si šla zahrát hru na PC. Když v tom jsem si uvědomila, že už je skoro večer. Přežila jsem den téměř bez depek... takže terapie prací opravdu zabírala. Už jsem nešla spát s křečemi v břiše... naladila jsem se na ty pozitivní zážitky a pokojně usnula.

Takhle se snažím probojovávat každým dnem. Vůbec neříkám, že nemám deprese. Ale beru to tak, jak to je. I když mám špatnou náladu, říkám si, že to prostě patří ke mně. I tak ale můžu být prospěšná... i tak si můžu zpříjemnit den a naladit se na hezké myšlenky. Stále dokola si opakuju "Rozhodla ses žít, tak žij." nebo "Nicneděláním se nic nevyřeší." A tak pokračuju každý den a doufám, že jednou už si budu život beze strachu užívat. :)

Držte mi palce.

Vaše Lilian Voss

5 komentářů:

  1. o tom přesně to je... o tobě a o vůli ;) Dostaneš se z toho!

    Loveliness By Tess

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. dík za podporu :) opravdu to nakonec bude jen na mě... ti povyprávim na fb, co bylo dneska :)

      Vymazat
  2. Jsi statečná ! I když je to neskutečně těžký, jde právě o ten zlom - rozhodnout se a tu mrchu porazit. Nedat jí šanci, přece nemůže náš život ovládat!
    Jsem těhotná, takže už ani neberu antidepresiva, které jsem brala každé ráno. (psala jsem u jiného Tvého článku, že kvůli plánovanému těhu jsem vysadila neurol, bez kterého jsem dříve nefungovala. Teď jsem bez něj cca 2 měsíce, bez každodenního braní léků více jak 14 dní.) Vysazeno ze dne na den, strach o miminko je větší než pocit, že to bez léků nezvládnu. A věřím, že ani po narození miminka nebude důvod, abych léky znovu začala brát.
    Že už se s PP, agorafobii atd. poperu sama a zvládnu to ;)
    Tak se drž, mnoho úspěchů a síly v porážení toho, co tak sužuje Tvůj život ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, jsem ráda, že vše zvládáš bez AD a užíváš si těhotenství. :) Věřím tomu, že mimčo je úžasnej hnací motor... přeju ti, ať vše zvládáš dál, abys pro mimčo byla vyrovnaná a spokojená mamča. :) Já bych těhotenství se svými poruchami asi nezvládla... mám jich trochu víc. :) Vlastně přemýšlím o vysazení AD, protože lékaři, ke kterým jsem dosud chodila, na mě až skoro dělali pokusy a můj stav se nelepší. Spíš naopak... dříve jsem měla jen některý příznaky těch chorob, teď mám všechny. Budu o tom psát článek... ale to až po první návštěvě psychoterapeuta, abych vše mohla shrnout. :) Zatím se s tím holt musím nějak prát... doufám, že bude líp... teď jsem se dva týdny držela, ale dneska už na mě zase šla taková pochmurná nálada... tak jsem rychle začala něco dělat... a vlastně pak jsem si přečetla tvý komentáře - jak tady, tak na youtube - a je mi trochu líp. Děkuju ti za ně. :)

      Vymazat
  3. Někdy musíme nejprve sestoupit do našich nejhlubších propastí, abychom si uvědomili, že existuje i cesta, která vede opačným směrem.

    Něco takového je vždy velmi těžké a pro ostatní většinou opravdu nepochopitelné.

    Ale naučit se to může každý! Můžeme spadnout, ale nikdy nenarazíme na zem.

    Jedinou možností je padat dál nebo využít příležitosti – naučit se létat.

    Vše nejlepší na vaší cestě!

    OdpovědětVymazat