pondělí 13. října 2014

Úzkostné poruchy aneb smrtící koktejl

Ahoj všem,

týden jsem o sobě na blogu nedala vědět. Ne snad kvůli tomu, že bych neměla nápady či bych neměla náladu psát... ale tenhle týden byl pro mojí psychiku opravdu náročný a já neměla sílu vůbec na nic...

V úterý mě čekala schůzka s novou psycholožkou... nemohla jsem docházet za psychologem do krizového centra věčně. Sice jsem si sehnala psychiatra blízko mého bydliště, ale vůbec mi nevyhovoval. Připadalo mi, že mu je úplně jedno, co mu říkám, a odmítal dělat psychoterapii. Jako důvod uvedl, že nebude spojovat psychoterapii s předepisováním léků. Tak jsem se rozhodla, že budu hledat dál, protože z téhle "spolupráce" by nic dobrého nevzešlo.

Jak jsem zmínila, měla jsem to štěstí, že jsem mohla jít k psycholožce v Motole, která byla velmi příjemná a dokonce mi slíbila, že mi domluví ještě psychoterapeuta - muže - že prý je to lepší, když s pacientem pracují oba. Takže v tomto jsem snad na dobré cestě... bohužel nemocniční prostředí nesnáším, a tak jsem se už dopředu stresovala. A když mám být upřímná, ani teď nemám z další schůzky zrovna radost... na psycholožku se samozřejmě těším, ale všichni ti lidé v bílých pláštích... no, nedělá mi to dobře, ale budu to muset překonat.

Co tento týden bylo ale úplně nejhorší, byly moje úzkostné stavy. Nevím, proč jsem si myslela, že jednou, dvakrát dojdu sama se psy ven, jednou dojdu do obchoďáku a budu v pohodě. Tak jednoduché to bohužel není. Všechno je jednou tak, jednou tak. Už jsem z toho vyčerpaná. Jeden den vstanu a přijdu si jako zdravý člověk... jdu se psy ven jakoby nic. A už večer na mě dolehne panika a deprese a jsem zpátky ve spárech úzkostí. Je to vážně únavné. Pořád si říkám: "Je to přece jen tvoje hlava... pokud budeš opravdu chtít, tak můžeš lusknout prsty a všechno bude v pohodě"... ale nějak to prostě nejde.

Kdysi jsem své stavy zvládala bez prášků... to už teď raději nezkouším... beru Mirtazapin a na zklidnění mám Rivotril. Bohužel je to prý málo a dostala jsem prášky další - Zoloft. Prý to berou i malé holčičky, má to být slabý lék. Vzala jsem si půlku... bylo mi po něm strašně... dva dny jsem byla jako tělo bez duše. Dva dny jsem jen proseděla v křesle v obýváku a zírala na televizi. Vím, že to k braní antidepresiv patří, ale já už jsem ve stavu, kdy potřebuju pomoct rychle... a ne čekat další měsíc, než najedou jiná antidepresiva. Fakt už mám pocit, že pokud budu další den trávit mezi čtyřmi stěnami, tak už přijdu o rozum.

Jenže jsem v začarovaném kruhu... ráno se probudím, mám depresi, nechce se mi vstát. Když nemám zrovna depresi, tak mám paniku a sotva dojdu vyvenčit psy. Když nemám paniku, tak jedeme s přítelem do obchoďáku "trénovat" a udělat si radost, ale tam se projeví agorafobie a panika. Chci tedy zase domů... ne, počkat... nechci... já nechci být doma - jenže nemůžu být ani venku kvůli agorafobii. Když pořád zůstávám doma, začíná mi hrabat z izolace... a pak prožívám šílený pocit odcizení. Najednou mi můj přítel připadá cizí... nevím, jestli je to panika nebo ponorka... ale ten pocit je fakt šílenej. Každý ve svém životě potřebuje nějaký bod, kdy se cítí bezpečně. Já ho ze začátku měla v obchodech... pak jsem se pomalu stahovala domů... a měla jsem ho při venčení psů. Pak jsem ho měla při projížďkách autem... potom doma při sledování seriálů... pak jen v tom, že jsem v přítomnosti mého přítele. A teď? Nemám žádný. Ze vteřiny na vteřinu se dokážu vystresovat naprosto kdekoliv... nikde nejsem v bezpečí... jak bych taky mohla... jak můžu být v bezpečí sama před sebou?

Ano, už jsem došla do bodu, kdy nechci být sama se sebou. Už jsem tenhle pocit zažila, ale teď je horší než kdy dřív... snažím se být silná a myslet pozitivně... snažím se těšit jen z toho, že ráno otevřu oči a vidím. Snažím se mít radost z toho, že hýbu rukama. A nejen to. Mám všechno, na co si jen vzpomenu... tak proč, do háje, nemůžu být šťastná? Je to tím, že už nesnáším sama sebe? Předpokládám, že jiné tělo a jinou povahu nedostanu... tohle jsem prostě já. Spletitá síť vystresovaných bytostí uvnitř mne. Pokud chci žít... budu ji muset rozmotat... a já chci žít. Vím, že si každý má svého života vážit... ale nedokážu slovy popsat ten strach, se kterým jdu každý den spát... co si sama na sebe zase vymyslím. Zní to asi divně... ale jo, bojím se svých myšlenek... někdy je dokážu zastavit... ale někdy mě naprosto přemůžou a dělají mi ze života peklo. A to nemluvím o tom, že poslední dny se cítím špatně i fyzicky.

Jde den za dnem... každý večer, když uléhám do postele, si říkám: "Tak, konečně večer, přežila jsem den." Jenže co vlastně bude další den? To samé... ten samý boj... já nevím. Opravdu doufám, že najdu způsob, jak si užívat života. Že najdu ten vypínač a všechny ty kontrolky v mé hlavě vypnu. "Panika" "Deprese" "Úzkost" "Agorafobie"... všechny řvou v mé hlavě na poplach a já už chci klid. Snad ho brzy najdu...

Vaše Lilian Voss

16 komentářů:

  1. já se fakt snažim... ale jde to těžko... vždycky se objeví nějakej psychickej stav, kterej jsem ještě neměla, a nejsem na to připravená... ale... bojuju...

    OdpovědětVymazat
  2. NešKy.)
    Co ještě zkusit hormonálnjí jogu? chci do ní taky jít, prý ženský odhazují prášky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nevim... jsem v začarovaným kruhu, jak jsem psala. Obávám se, že bych tam sama nevydržela. :)

      Vymazat
  3. Napadlo Vás někdy, že se z toho strašného stavu, který popisujete, může člověk úplně dostat, když bude znát cestu ven a hlavně budete ochotná pro to udělat vše potřebné?

    OdpovědětVymazat
  4. Nebude Vám nepříjemné, když si Vás z Vašich zdejších textů důkladně proklepnu? Podotýkám, že to bude velice důkladné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všechny texty jsou zveřejněné a kdybych nechtěla mluvit o tom, co mi je, tak nezakládám blog... nemám žádné páky, jak kontrolovat, co s nimi lidé dělají... takže pokud si mě chcete "proklepnout", je to vaše věc. :)

      Vymazat
  5. Máme stejný záměr a cíl.
    A druhá stránka je, že i kdyby si můj příběh nebo blog přečetl jen jeden člověk, který je na tom stejně jako já, a pomohlo mu to, nebo nějak nakoplo k tomu, aby si sám pomohl k lepším zítřkům, tak splnil svůj účel. :)
    Takže žádný věšení hlavy... bojuj... a jak říkám, klidně mi napiš. Budu moc ráda, když budu moci někoho podpořit.

    OdpovědětVymazat
  6. Jak ti rozumím!
    Trpím také úzkostnou poruchou, mám obsedantně kompulsivní poruchu, psala jsem o tom i článek na svůj blog. http://empty--island.blog.cz/1410/jak-se-mi-zije-s-obsedantne-kompulsivni-poruchou OCD je jeden z typů úzkostných poruch a taky to není žádná sranda.
    Zoloft jsem také brala a ano, máš pravdu, dokáže to dost vyřadit z provozu. Mně se po něm motala hlava a padala na mě únava.
    Moc ti přeju, aby to bylo jen lepší, kombinovaná terapie je je nejlepší, ano, nikdy neber jen prášky bez terapie, to je cesta do pekel. Terapie dělá mnoho, už pan Freud na to přišel před více než 100 lety.
    Psychika je svině, někdy si říkám, že dokáže způsobit ještě větší utrpení než fyzická nemoc, a někdy i fyzické nemoci přispěje...
    Držím palce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čauky, je smutný, jak se dokážou lidi trápit, místo toho, aby si užívali života. Bohužel se s těmito poruchami setkávám často... lidé, z mého okolí, o kterých jsem to nevěděla, se mi k tomu najednou přiznávají. Nebo i lidé, které vidím poprvé. Buď někoho takového znají, nebo si tím sami prošli. Tvůj blog si určitě přečtu... už jen proto, že OCD jsem nikdy moc nestudovala, protože jsem ho nechtěla přijmout jako diagnózu... až do těch stavů, které jsem prožila tento rok. Takže se o tom ráda něco dozvím... i když s tou poruchu žiju odmalička, nevěděla jsem, co všechno umí. Jinak prášky opravdu vyřadí z provozu... i když psychiatři o tom často nechtějí ani slyšet. Dnes jsem se o tom na terapii dozvěděla nějaké věci... ale ty asi nechám do samotného příspěvku. :) Díky moc za porozumění a podporu... také ti držím palce, aby ti tahle svízel dala pokoj. :)

      Vymazat
    2. Ahoj, moc díky za odpověď, jsem ráda, že sis mého komentáře všimla.
      Článek, na který jsem odkazovala, si určitě přečti, myslím, že se tak dozvíš něco málo o OCD z pohledu někoho, kdo jí trpí. :) Komentář od někoho, kdo to asi pochopí, rozhodně potěší také.

      Vymazat
  7. Rad by som poznal Tvoj nazor na liek Mirtazapin .Moj pohlad je taky ze je to dobry liek ale vhodny pre ludi zavretych v ustave kde nemusia pracovat a sexovat...xi .Chvilu ho brat-OK ale stale ?Clovek potrebuje fungovat -chodit triezvy do roboty a obcas mat aj sex -nic ztoho tento fakt vyborny liek nepodporuje -ani chut pracovat ani chut zit,a clovek predsa potrebuje oboje...toto je pochvala a sucasne kritika na liek mirtazapin...V

    OdpovědětVymazat
  8. Este som zabudol napisat dve veci ,po prve-pozri si film ,,zmatena dusa,, (teda ak si ho nahodou nevidela,je aj na youtube-je to smutna sranda...xi )po druhe -chcem sa vyjadrit k vseobecne znamemu nazoru ze uspech ma kombinovana liecba =lieky + terapia(v skupine alebo len s terapeutom) ...Co ak ale to kazdemu nevyhovuje-zdoverovat sa pred vpodstate cudzimi ludmi -preto si myslim ze ma Tvoj blok obrovsky vyznam pre ludi s podobnymi problemami -vlastne Tvoje rozpravanie vo videjach nahradza terapiu -moj nazor a podakovanie zaroven ,pretoze clovek s tymito problemami nepotrebuje nic len pochopenie ...tolko len ,zatial ,V

    OdpovědětVymazat